Rakouské šílenství

Už když jsme poprvé uviděli mapu pásu totality, bylo jasné, kam pojedeme – do Rakouska. Ani vidina špatného počasí by nás neodradila od opětovné návštěvy této nádherné země. A tak jsme víkend před zatměním strávili túrou okolo Similaunu v Ötztalských Alpách a příjemně se naladili na nacházející nebeskou podívanou.

Pondělí 9. 8.: Šťastně jsme se shledali se svými přáteli v Gmundenu a vyrazili hledat kemp, kde bychom se usadili. Marnost našeho počínání nám došla již po pár minutách, když nás před každým kempem vítala cedule “Voll”. Jen tak jsme se však nevzdali a přejeli přes kopec k Attersee. Tady se na nás usmálo štěstí – majitel kempu blízko Seefeldu byl současně i vlastníkem travnatého svahu nad jezerem, kde jsme mohli za “mírný” poplatek postavit stan a využívat sociální zařízení kempu. Rychle jsme se zabydleli a užívali si zbytek odpoledne. A abychom se neradovali příliš dlouho, hned z kraje večera nás spláchla šílená bouřka – posel přicházejícího konce světa...

Úterý 10. 8.: Probudili jsme se do pochmurného rána. Oblohu pokrývaly težké mraky a střídavě pršelo. Už jsme se začali smiřovat s tím, že zatmění poznáme podle trochu větší tmy, než byla právě teď. Pozdní odpoledne však s sebou přineslo nečekanou změnu. Od západu se začal rozšiřovat pás modré oblohy a večer už bylo úplně jasno. Před večeří jsme se stihli ještě vykoupat v ledově studené vodě jezera. Jen aby to vydrželo! S takovou myšlenkou jsme uléhali do spacáků.

Středa 11. 8.: Ráno byla obloha opět pokryta temnými mraky. Oproti předchozímu dni se však tu a tam protrhla a občas vysvitlo Sluníčko. Hlavně svítilo na kopec na protějším břehu jezera a prakticky neustále (alespoň nám to tak připadalo). Nervy začaly pracovat a my začali spřádat zoufalé plány, kam nejlépe odjet, abychom ujeli mrakům a zároveň neuvízli v dopravním chaosu. Pro začátek jsem začali balit stany a nakládat věci do aut.

Patnáct minut před začátkem kontaktu jsme byli připraveni vyrazit. Počasí se nad námi ale ustrnulo a vyhnalo mraky za kopec. Zůstali jsme tedy na svém místě. Kolem nás bylo několik dalších diskutujících skupinek, ale jinak nic nenasvědčovalo tomu, že by za chvíli měl nastat jeden z nejhezčích úkazů v přírodě.

Všichni jsme začali být trochu nervózní a naposled kontrolovali fotografickou techniku. Spěšně jsme “vykuchali” několik disket. Z vnitřků velkých disket jsme si připravili filtr a obalili jím náš dalekohled. Získali jsme tak perfektní nástroj pro sledování Sluníčka.

A je to tady! První kontakt nahlásil Roman. Od této chvíle začal čas ubíhat v horečném tempu. Upravený dalekohled putoval z ruky do ruky, aby každý mohl sledovat, jak Měsíc ukrajuje sluneční disk. Občas se před Slunce dostal mrak a umožnil nám tak vyfotit průběh zatmění i bez speciálních filtrů. To už Sluníčko vypadalo jako turecký půlměsíc a Mája (4letá dcerka našich přátel) s rukou nataženou k obloze neustále vykřikovala “Měsíček”, což ji nikdo nevyvracel, protože měla svým způsobem pravdu...

Naposledy jsme zkontrolovali fotoaparát na stativu a v duchu si projeli předem připravenou sekvenci fotografování. Jak se později ukázalo, příroda nás zase převezla. Pár minut před úplným zatměním se jakoby zostřily kontury okolních předmětů a věci získaly nepřirozený vzhled. Vzduch jako by zhoustl. Příroda ztichla, i když toho jsem si tolik nevšímal, protože jsem byl úplně u vytržení. A pak to přišlo. Jako kdyby někdo otočil spínačem osvětlení v sále. Od západu přišla tma a s ní úchvatný úkaz na obloze – černý disk Měsíce obklopený sálající koronou. Začal jsem fotit dříve, než dozněli obdivné výkřiky. Prvních pár fotek jsem stačil pořídit, než se přihnala vysoká oblačnost a na chvíli zakryla nevšední podívanou. Rychle jsem strhl fotoaparát ze stativu a jal se fotografovat okolní potemnělou krajinu. Ve vypjatosti situace jsem stisknul spoušť, aniž bych nastavil správnou expozici – focení půlsekundou z ruky vykouzlilo stařecký třes na snímku. To už ale mrak odplul stranou. Nebyl čas na opětovné přidělávání foťáku na stativ. Navolil jsem kratší časy avfotil z ruky jako šílený. Byla taková tma, že jsem nebyl schopen přečíst nastavení expozice na digitálním displeji; celý zoufalý jsem zaostřoval na nejasná čísla a vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomil, že stejné údaje jsou zobrazovány také v hledáčku... Čas utíkal a člověk si teprve poté uvědomil, co měl přesně dělat. Příště to bude lepší!

Sotva se “rozednilo”, přepadla nás zima, kterou jsme v průběhu zatmění ani nevnímali... Všude kolem nás debatovali rozzáření lidé a alespoň pro tuto chvíli považovali svět za báječné místo k životu.

Složení výpravy: Světlana & Filip Baumrukovi (v té době ještě neoficiálně...), početná rodina Záhorova

Světlana & Filip Baumrukovi