Temné Slunce

Vypůjčme si tento název od filmových tvůrců, jejichž filmové zpracování Čapkova románu je jistě všeobecně známé, i když pro nás název možná není přesný. Lépe by asi bylo nazvat Slunce černým, jak to také původně zamýšlel režisér. I jemu se hodil lépe název černé, ale zmíněný název byl již použit pro jiný film. Ano, to Slunce bylo skutečně černé, neboť ho Měsíc zastínil naprosto dokonale. Ale pojďme raději od začátku.

Jako většina astronomií stejně postižených lidí jsme se i my vypravili pozorovat úplné zatmění Slunce. Vždyť nechat si ujít tento ojedinělý úkaz, když se dal pozorovat z místa tak blízkého naší republice, by bylo jistě trestuhodné. Jako asi většina všech pozorovatelů jsme si nejprve začali vybírat pozorovací místo. V našem případě to byl jihozápadní břeh Balatonu (městečko Balatonmariafürdo), neboť Maďarská republika a okolí Balatonu obzvlášť mělo vcelku vysokou pravděpodobnost jasného počasí. Pro nás byla situace při hledání místa ještě složitější, neboť jsme museli v zájmu našich rodin (aby nás rodinní příslušníci nevydědili) hledat i místo vhodné pro rekreaci, protože jsme u Balatonu strávili dovolenou a spojili tak příjemné s příjemným. Volba našeho pozorovacího stanoviště se nakonec ukázala jako velmi šťastná, neboť jsme viděli celý průběh zatmění nezkalený jediným obláčkem, přestože situace před zatměním příliš dobře nevypadala.

V 11:26 SELČ ze Slunce začal ”ukusovat” Měsíc a v tuto dobu už bylo téměř jisté, že se zřejmě zařadíme mezi ty šťastlivce, kteří viděli úplné zatmění Slunce na vlastní oči. Měsíc pomalu postupoval, ale vše pro nás bylo pořád ještě všední, neboť částečných zatmění jsme všichni už viděli několik, snad jen nervozita a očekávání se zračily v našich tvářích. Až když bylo Slunce zakryté asi tak z 85 % krajina začala dostávat zvláštní temný, modrošedivý nádech. Světla bylo stále dost, ale bylo jakési divné. S postupujícím Měsícem světla stále pomalu, téměř nepostřehnutelně ubývalo. Situace se změnila až posledních 10 s před druhým kontaktem. Tak rychlý úbytek světla nelze v přírodě asi s ničím srovnat. Slunce prostě zhaslo, ale nezhasínalo pomalu, jako při západu Slunce, kdy se na krajinu pomalu snáší noc a nikoho to neznepokojuje, ani skokem, jako když zhasnete žárovku, zhaslo prostě jako při úplném zatmění Slunce. Přestože jsme tuto situaci očekávali, byli na ni připraveni a dokonce jsme ji záměrně vyhledali, na krátkou chvíli se nás zmocnila úzkost. Člověk přeci jen nezapře, že je živočich. Ale jenom na malou chvilinku, pak už se probudil racionální astronom, který toho chtěl vidět, nafotit či natočit na videokameru co nejvíce. A bylo skutečně co zaznamenávat. Na potemnělé obloze (nikoliv však temné jako v noci, jak někteří z nás očekávali) se objevila Venuše, Merkur a necelých dvacet stupňů nad obzorem Sírius. A vlastní Slunce? Kolem něho se vytvořila ta nám všem – z obrázků – dobře známá aureola majestátnosti – koróna. A nejen koróna, i pouhým okem byly viditelné protuberance, na něž byl ale mnohem hezčí pohled v dalekohledu. Pohled na oblohu, pohled do dalekohledu a najednou byl konec. Na okraji Slunce se objevily Bailyho perly a Slunce se začalo zase vynořovat zpoza Měsíce. Nikdy bych nevěřila, jak krátké mohou být dvě minuty. Pro dobu zatmění čas zřejmě neplatí.

Úplné zatmění je ale jev slovy naprosto nepopsatelný. I já jsem se právě provinila a zařadila se mezi ty, kteří se snaží popsat nepopsatelné, neboť v případě zatmění nejde o jev, ale o pocit, pocit z neodvratitelné ztráty té největší jistoty, kterou máme – Slunce; a pocit, ten se, jak známo, popsat nedá, ten se musí prožít.

Jaroslav & Lenka Soumarovi