Jehla v kupce sena

Už jste někdy přemýšleli, jak pěkné by to bylo, mít doma malý kousek vesmíru? Třeba takový meteorit... Jenže najít onu pověstnou jehlu může být někdy mnohem jednodušší!

Byla by to sláva

7. dubna roku 1959 se na dvou snímcích z celooblohových kamer tehdy nově vybudované bolidové sítě objevil mimořádně jasný bolid. Astronomové z Ondřejova brzy spočítali, že z původního asi šestitunového tělesa muselo po průletu atmosférou něco zbýt, vypravili se do oblasti předpokládaného dopadu – a co čert nechtěl, našli dohromady čtyři "kameny z vesmíru", které vešly do historie jako meteorit Příbram. Československo se tak – právě díky unikátní sítí bolidových kamer – stalo první zemí na světě, v níž se podařilo ztotožnit nalezený meteorit s pozorovaným bolidem.

Od té doby se takový husarský kousek zdařil jen několikrát (známé jsou nálezy z Lost City či Inisfree); naposledy letos na jaře opět u nás (jenže tentokráte už jen v České republice) u severomoravské obce Malá Morávka. Není proto divu, že když ondřejovští astronomové určili dráhu bolidu zazářivšího 1. září, 52 minut po půlnoci nad jižními Čechami a spočetli hmotnost dopadnuvšího materiálu na asi 10 kg, proběhla zasvěcenými kruhy vlna nadšení – se třemi nalezenými meteority bychom totiž v tomto oboru získali zatím nedostižný primát. (Ačkoli se nakonec nepotvrdila počáteční doměnka, že jde o meteorit železný, jaký ještě takto nebyl nalezen žádný, ale ukázalo se, že nejspíš jde jen o tzv. obyčejný chondrit.)

A noc změnila se v den

Už okolnosti pozorování bolidu byly poměrně zajímavé: nad značnou částí republiky nebyly v tu dobu nijak příznivé podmínky; světelná stopa začala nad Rožmitálem pod Třemšínem a skončila nedaleko šumavské Lenory, ale právě jih Čech měl vesměs zataženo. Mimo hru tak z bolidové sítě zůstalo jak stanoviště v Telči (kde se vyjasnilo snad jen čtvrt hodiny poté) i, což nás mrzí nejvíce, kamery na Churáňově, které by díky své blízkosti výpočet značně zpřesnily. Kromě náhodných pozorování ponocujících občanů tak zbyly jen snímky z dosti vzdálených stanovišť Ondřejov a Svratouch, záznam z radiometru (informující však pouze o průběhu jasnosti, nikoliv o poloze na obloze) a poněkud kuriózní vizuální pozorování skoro čtyřiceti astronomů-amatérů (mě nevyjímaje) při pozorovací expedici pražské hvězdárny na louce nedaleko Pelhřimova.

Nebeské divadlo to bylo vskutku pompézní, viditelné i ze vzdáleností daleko přes sto kilometrů. Ti, kdo měli jasno, si mohli vychutnat oslnivě zelený letící objekt s oranžovým ocasem a odkapávajícími kousky, který vrhl po krajině neskutečně rychle letící stíny, ale ani obyvatelé Šumavy nepřišli zkrátka, neboť konečný výbuch tělesa ve výšce kolem 25 km nad zemí bezpečně prozářil veškerou oblačnost; navíc zde bylo slyšet sérii výbuchů.

Astronomové z Ondřejova nakonec po započítání i takových vlivů, jako je třeba vítr (který ovlivnil místo dopadu o víc, než kilometr!) určili oblast o rozměrech 2000 × 400 metrů (nejistota podél dlouhé osy je dána neznámou dopadovou hmotností tělesa a z ní plynoucí setrvačností) na svazích Stožce, do níž se zatím vydaly celkem tři (myslím, že mohu klidně dopředu prozradit, že neúspěšné) expedice – jedna složená z pracovníků samotného Astronomického ústavu, další dvě z nadšenců z pražské hvězdárny (opět mě nevyjímaje).

Terénní astronom těžký chleba má

Upřímně řečeno, před příjezdem na Stožec jsem neměl sebemenší představu, jak obrovská plocha jsou tři čtvrtiny čtverečního kilometru, zvláště pak v nepříznivém šumavském terénu: hledací oblast rozkládající se víceméně kolmo na poměrně otevřené údolí a zasahující ještě daleko do jeho svahů se na první pohled táhne do nedohledna. Navíc se zde na ubohých hledačích šumavská příroda poměrně vyřádila.

Jižní okraj oblasti je v hustém a místy neprostupném mlází; pak sice následuje pěkný vysoký les, ale i v něm je sem tam menší mokřad nebo oblast trnitého křoví. Ve střední části se rozkládají nesečené, mnohdy na nečekaných místech podmáčené louky, plné drnů mezi něž mohl meteorit v rychlosti 400 km/h klidně zapadnout, a zcela uprostřed – jako bonbónek navrch – je zcela neudržovaný lesík s močálem, plný hnijících padlých kmenů a až metr hlubokých bahnitých jezírek, v nichž je šance na nalezení nulová. (Je také třeba poděkovat dvěma odvážlivcům, kteří prošli ledový a poměrně hluboký potok protínající území právě v oblasti největší pravděpodobnosti dopadu...) Dál na sever pak leží oblast po kalamitní těžbě, pomalu zarůstající mlázím všech velikostí, korunovaná oplocenou školkou přímo v ose oblasti.

Aby bylo důkladné prohledávání smysluplné, je třeba nevynechat skutečně ani čtvereční centimetr (původní velký kámen se totiž dopadem mohl rozpadnout na spoustu malých úlomků), prošlapat a propíchat holí místa, kam není vidět, prolézt mezi větvemi stromů, nebát se zalovit rukou v bahně. Díky všem těmto okolnostem bylo k 1. 10. po, jestli počítám dobře, 14 hledacích dnech důkladně prohledáno jen asi 40 procent území; dalších patnáct procent je prohlédnuto zběžně a na zbytku území jsme se byli poslední den ze zoufalství jen nazdařbůh podívat.

Já sám jsem strávil na Stožci více než týden a musím říci, že toho v žádném případě nelituji: hledání je fyzicky velmi náročná činnost, spojená obvykle se škrábanci od větví, zapadáním do mokřin a blízkými setkáními s vosími hnízdy, ale vždy, když jsem s holí v ruce a kompasem na zápěstí vykročil do kouzelné podzimní šumavské přírody, měl jsem dobrý pocit.

Poděkování i varování

Chtěl bych na tomto místě poděkovat předně pracovníkům AsÚ Akademie věd v Ondřejově za jejich práci při výpočtech, hledání i zasvěcování nových průzkumníků v terénu i za podporu naší víceméně soukromé expedici, stejně tak i Štefánikově hvězdárně v Praze za záštitu a potřebné vybavení. Velký dík patří také Správě Národního parku Šumava, která nám velmi ochotně poskytla povolení k vjezdu a vstupu do chráněného území a také zázemí pro osazenstvo expedice a v neposlední řadě také místním obyvatelům, kteří nás mile přijali do svého kraje. Uznání si zaslouží také všichni ti, kdo obětovali svůj čas i prostředky a přijeli ve svém volném čase pomoci.

Ale chtěl bych varovat všechny horkokrevné nadšence: V žádném případě se nesnažte vydávat do dopadové oblasti na vlastní pěst! Bez přesných informací o poloze (které vám nejsem oprávněn sdělit) je to zcela zbytečné a navíc pohyb na území národního parku mimo značené cesty bez povolení je v rozporu se zákonem!

Pátrání po jednom nanejvýš desetikilovém kameni z vesmíru bude možná ještě pokračovat. Dá se však očekávat, že do konce října začne na poměrně vysoko položeném údolí sněžit, čímž naděje na úspěch poklesna víceméně na nulu a hledání ustane. Nikdy však neustane naše snaha poznávat vesmír okolo nás, jehož jsou i takovéto "kamínky" neoddělitelnou součástí.

Jan Verfl