Už se blíží!

JPEG 1759x1158 (270kB)
Loňské Leonidy nad naším územím vyvrcholily 18. 11. 1999 v 3:50,5 SEČ tímto jasným bolidem.
Foto Jiří Kubánek (obj. f = 58 mm)

Rok se s rokem sešel a už je před námi opět listopad. Ten však není v myslích astronomů spojen ani s padáním listí, ani s pádem totalitního režimu, ale s "padajícími hvězdami", tedy samozřejmě meteory. Ve dnech 17. a 18. listopadu nás totiž opět čekají pravidelné Leonidy. Po loňském famózním dešti se ZHR (zenitovou hodinovou frekvencí) přes 5000 však přitahují více pozornosti, než kterýkoliv jiný z desítek pravidelných meteorických rojů. Jistě vás také zajímá, zda se bude podobná událost opakovat i letos.

Leonidy jsou obvykle roj "nižší střední třídy" s aktivitou okolo 10–15 meteorů za hodinu. Jejich mateřskou kometou je 55P/Tempel-Tuttle, krátkoperiodická kometa s oběžnou dobou kolem 33 let. Vždy jednou za tuto dobu, když kometa projde kolem Země (naposledy se tak stalo předloni), pozorujeme výrazný nárůst aktivity, způsobený tím, že drobné částečky prachu a malé kamínky uvolněné z komety způsobující při svém zániku v zemské atmosféře světelný jev meteoru jsou soustředěny v její blízkosti.

33letá perioda Leonid byla známa už v minulém století, avšak dlouho se nedařilo nijak předpovědět, jak silný nárůst aktivity bude; v roce 1899 dokonce téměř nedošlo k pozorovatelné odchylce, naopak v roce 1966 se Leonidy změnily v nejsilnější zaznamenaný meteorický déšť v historii, jehož maximální frekvenci je možné pouze odhadovat na sto tisíc za hodinu. Až soudobé výzkumy přinesly do problematiky předpovídání aktivity roje nové světlo. Dr. David Ashter a Robert McNaught se vloni proslavili neobyčejně přesnou předpovědí ostrého maxima aktivity (s chybou jen pět minut!!) založenou na revoluční metodě "prachových stop".

Myšlenka, poprvé navržená snad ruskými vědci Konratěvovou a Reznikovem už v roce 1985, vychází z představy, že prachové částečky se uvolňují z komety pravidelně při každém přiblížení ke Slunci malými relativními rychlostmi vůči ní. Stačí tedy spočítat pro každý takto uvolněný oblak řekněme za posledních tři století jeho dráhu, která je díky různým gravitačním i radiačním efektům poněkud odlišná od dráhy komety (a také od dráhy kteréhokoliv jiného z oblaků). Pokud se pak Země na své dráze kolem Slunce střetne s něktrým z takových oblaků, mělo by dojít k meteorickém dešti (tak jako se vloni 18. listopadu v 02:05 UT střetla s oblakem uvolněným z komety při průletu v roce 1899), pokud se k němu jen přiblíží, měla by se alespoň zřetelně zvýšit aktivita roje. Letos se bohužel nepředpokládá žádný přímý průlet, avšak Země projde během dvou dvů v nevelké vzdálenosti kolem mračen z let 1932, 1733 a 1866.

Bohužel, před osmou hodinou UT je už v Evropě bílý den, takže výzvou k pozorování je jen maximum předovězené před čtvtrou UT, tedy kolem páté hodiny ranní SEČ. Přesto se vyplatí sledovat oblohu po oba dva dny od doby kdy vyjde radiant nad obzor (cca půlnoc) do ranního svítání, neboť předpovědi nejsou deklarovány jako neomylně přesné. Pozorování však bude výrazně rušeno Měsícem v poslední čtvrti těsně u radiantu; maximum 3:40 UT je navíc nebezpečně blízko svítání, takže při nepřesné předpovědi hrozí, že i ono se uskuteční až za dne. Na druhou stranu je zde, podle vyjádření odborníků, jistá šance, že aktivita roje bude větší, popřípadě, že se projeví některý starší oblak, který nebyl ve výpočtech zahrnut.

Po bohatých Leonidech 1999, budou ty letošní sice možná méně výrazné, avšak na další roky slibují astronomové opět vysoké aktivity (ačkoliv to bude už poměrně dlouho po průletu komety) – průchod přímo středem oblaku z roku 1866, který nastane napřesrok, u nás sice nebude pozorovatelný, ale v roce 2002 se i u nás můžeme těšit až na 4500 meteorů za hodinu díky oblaku z roku 1767.

Příště přineseme pár rad, jak vlastně Leonidy pozorovat; teď už jen několik odkazů na užitečné www stránky:

Jan Verfl