editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, začal rok 2006 a s ním jistě přichází – jak vám jménem celé redakce ze srdce přeju – celá řada krásných, milých a vzácných zážitků a událostí (dovolte mi jmenovat alespoň jedinou, úplné zatmění Slunce 29. března, kterému věnujeme značnou část tohoto čísla). Jiné vzácné věci a především vzácní lidé však navždy odcházejí. Jednou takovou osobností byl doc. Petr Jakeš, PhD., CSc. (2.5.1940 – 29.11.2005). Požádali jsme proto dr. Jiřího Grygara o vzpomínku na tohoto neobyčejného vědce, kterou tentokrát přinášíme namísto úvodníku.
Nezaujatý pohled na nejrůznější události dokážeme zaujmout nikoliv přímo v jejich víru, ale spíše až z odstupu. Někdy jsme ovšem ve víru oněch událostí natolik, že takový odstup je nakonec ještě o kousek větší, než bylo původně plánováno. Což se tentokrát přihodilo i jednomu z autorů (MP), který se tímto osobně všem čtenářům omlouvá, a projevilo se to tak i v nadpisu článku. V našem přehledu vám však tentokráte přinášíme detaily o natolik zajímavých jevech a objevech z roku 2004, že jim pranic neublížilo ani to, že na kalendáři již pár týdnů hledíme na číslo 2006. Pojďme dokončit náš náhled do vesmíru nyní již předloňského. Budeme se zabývat jeho vzdálenými kouty, kosmologií a také tou fundamentální fyzikou, která řídí mikroskopické i makroskopické rytmy vesmíru.
Podívá-li se zkušenější amatér dalekohledem na Měsíc, nečiní mu zajisté žádné potíže rychle se v měsíčním terénu zorientovat. Krátery, jako je např. Koperník, Tycho či valová rovina Plato, jsou tak zřetelné, že si je není možno splést, stejně jako velká měsíční moře a tak dominantní útvary, jakým je třeba Duhový záliv (Sinus Iridum). Pokud některé drobnější útvary neumíme zpaměti pojmenovat, poslouží nám jistě některá z mnoha měsíčních map nebo atlas měsíčního povrchu. Skutečnost, že téměř každý útvar viditelný na Měsíci naším dalekohledem má své jméno, přijímáme se samozřejmostí a většinou nás ani nenapadne, jak dlouhá a komplikovaná byla cesta k současnému měsíčnímu názvosloví.
V minulém čísle jsme se zaměřili na temnou energii, která tvoří největší složku našeho vesmíru (73 %). Dnes si budeme povídat o nebaryonové temné hmotě (23 %). Jak již název napovídá, neobsahuje baryony (částice složené ze tří kvarků, ke kterým patří například proton a neutron). Na rozdíl od temné energie vytváří nebaryonová temná hmota gravitační struktury hromadící se v okolí galaxií a kup galaxií, je organizována do vláken a stěn, obdobně jako běžná atomární hmota. S největší pravděpodobností je její podstatná část složena z dosud neznámých částic. Vydejme se za poznáním této entity vesmíru, která se umístila co do hojnosti na čestném druhém místě.
Právě v den, kdy odešlo do tiskárny minulé číslo Astropisu, kde jsme ještě psali o nepřímých důkazech nedávné ledově vulkanické aktivity zářivého Enceladu, pořídil Cassini sérii snímků, které zcela přímo dokazují aktivitu současnou. Na několika záběrech tenkého Enceladova srpku jsou zřetelně patrné jasné výtrysky ledových částic, dosahující až několik set kilometrů nad povrch měsíce, tedy do vzdáleností srovnatelných s jeho průměrem.
Letos na jaře se pozornost astronomů soustředí spíše na denní oblohu. Dne 29. března nastane zatmění Slunce, z území naší republiky viditelné jako částečné (z Prahy bude zakryto 38 % slunečního disku), z relativně nedalekých oblastí dokonce jako úplné – více se o něm dočtete na stranách 28–29 a 32–35. Slunce a Měsíc nám připraví ještě jeden (pravda, vizuálně takřka nepozorovatelný) úkaz, když 15. března dojde vysoko nad naším obzorem k polostínovému zatmění Měsíce.
Ve středu 29. března nastane úplné zatmění Slunce. Pás totality prochází od jihoamerických břehů přes Guinejský záliv a Saharu do Středozemního moře, protne Malou Asii a přes Kavkaz, Kaspické moře a Kazachstán bude pokračovat směrem k Bajkalu. Z menší části Jižní Ameriky, téměř celé Afriky, celé Evropy a západní přibližně třetiny Asie bude pozorovatelná částečná fáze – konkrétně v Praze bude zakryto maximálně asi 38 procent Slunce, zatmění začne v 10:46 SEČ , vyvrcholí v 11:48 SEČ a skončí v 12:50 SEČ, v rámci ČR se údaje liší maximálně o minuty, resp. 5 procent zakrytého Slunce – pozor ovšem, právě o víkendu před zatměním začíná u nás platit letní čas, takže na vašich hodinkách bude o hodinu více!
Zatmění Slunce je unikátní a nápadný astronomický úkaz, který měl v minulosti díky své mimořádnosti velký význam nejen pro astronomii, ale v některých případech ovlivnil politické i společenské události.
Honicí psi jsou jedno z „moderních“ souhvězdí, které zavedl Hevelius v roce 1690, a jako všechna tato souhvězdí je relativně malé a najdeme v něm pouze poměrně slabé hvězdy. Podle pověsti jde o psy Asteriona a Charu, kteří doprovázeli pastýře (také souhvězdí). Jiná legenda tvrdí, že to jsou psi doprovázející bájného lovce Oriona. Protože toto souhvězdí kulminuje na jaře, nepřekvapí nás, že z deep-sky objektů převažují galaxie, kromě nichž zde najdeme známou kulovou hvězdokupu M3.
Pozorování interagujících galaxií je nepochybně vzrušující podívaná, ostatně jsme měli jednu takovou srážku v zorném poli již v Astropisu 2/2002. Na rozdíl od poměrně dobře známého souhvězdí Vlasy Bereniky se tentokrát podíváme do souhvězdí méně známého a výrazného, které ovšem nabízí rovněž bohatou podívanou na vzdálené galaxie. V nenápadném souhvězdí Havrana přitom najdeme hned dva zajímavé páry galaxií ve fázi vzájemné srážky.
Potřeba testovat kvalitu optických přístrojů je stejně stará jako optické přístroje samy. Z počátečních přístupů typu pokus-omyl postupně přinesl pokrok v polovině 18. století R. Smith a zejména pak W. Herschel se svým testování zonálních vad prostřednictvím masek. Skutečnou revoluci pak přinesl až v polovině 19. století L. Foucault se svým stejnojmenným testem. I přes nesporné výhody Foucaultova testu však stále chyběla metoda, která by umožňovala určit kvalitu optického systému rychle, byť jen orientačně. V roce 1922 byl Vasco Ronchim publikován postup testování optických zrcadel velkých průměrů pomocí mřížek. Mnohem později byl tento test nazván po svém autorovi – Ronchiho test. Od svého prvního publikování doznal tento test mnoha variací a díky své jednoduchosti se stal zejména mezi astronomy amatéry velmi populární.
Čou-kungova a Kuo Šou-ťingova starobylá observatoř, v jejímž areálu najdeme údajně 3 tisíce let starý gnómón a 700 let starou pozorovací věž, která má rovněž funkci obrovského gnómónu, se nachází v čínské provincii Henan (Che-nan), asi 80 kilometrů od města Luoyang (Luo-jang), asi 14 hodin cesty vlakem z Pekingu. Je dokladem vyspělosti staré čínské astronomie a její snahy dosáhnout co nejpřesnějších pozorovacích výsledků.
V porovnání s rokem 2004 došlo v roce 2005 k dalšímu snížení sluneční aktivity. Poslední dosud vypočítané předběžně vyrovnané relativní číslo za měsíc červen 2005 SIDC, Brusel (Ri) činí 28,5 a je o 12,9 jednotek nižší oproti stejnému měsíci předcházejícího roku. Vyrovnaná hodnota slunečního radiového toku SRF 2800 MHz ve stejném měsíci poklesla ve stejném období o 15,3 jednotek na 9,9.
Z názvu této knihy je zřejmé, že pojednává o velkých osobnostech francouzské vědy a tedy ne nezbytně o astronomech či fyzicích. Dokonce musím přiznat, že zde nalezneme mnohem více vědců jiných řemesel – neměli bychom však zapomínat, že „nejen astronomií živ je člověk“.
Hvězdářská ročenka je nepostradatelnou pomůckou zkušených amatérských astronomů již 82 let a nezdá se, že by jí věk počítačů ubral na popularitě. Přeci jenom vláčet sebou notebook pod hvězdnou oblohu kamsi na setmělou louku za městem není právě praktické a tak ročenka stále vítězí.
Česká astronomická společnost (ČAS) byla založena 8. prosince 1917 a pomalu se tak chystá na 90. narozeniny. V jejím čele stojí první žena v historii společnosti, ředitelka Hvězdárny v Úpici dr. Eva Marková. Na posledním sjezdu byl zvolen také první čestný předseda, dr. Jiří Grygar. ČAS má v současnosti 19 žijících čestných členů; jedním z nich je také dr. Luboš Kohoutek oceněný Českou hlavou v roce 2004. Počet členů společnosti v posledních letech roste o desítky za rok, na začátku tohoto roku přesáhl počet členů ČAS hranici 500. Do společnosti se hlásí především mladí lidé, průměrný věk členů činí 44,5 roku, nejvíce zastoupena je věková kategorie 40–50 roků a skupina mezi 20 a 30 roky. Nejstarším členem je v letošním roce 100letý prof. Škrabal z Brna, nejmladší členové jsou ještě žáci základní školy, které sdružuje Sekce pro mládež.
Velká galaxie na prostředním snímku je opravdu známá M81 ve Velké Medvědici. Ale... co je to tedy okolo ní za mlhovinu? Stejnou otázku si před rokem položil americký astronom-amatér Steve Mandel – během hledání odpovědi pořídil i ostatní obrázky na této stránce.
Vloni v červenci byly po dlouhém opatrném otálení úspěšně vyklopeny antény radaru MARSIS na evropské sondě Mars Express a tento pozoruhodný přístroj umožňující s pomocí radiových vln „nahlédnout“ pod povrch Marsu již přinesl první výsledky – ač není na první pohled jednoduché složité změti čar interpretovat.
FRAM objevil nejjasnější protějšek Robotický teleskop FRAM, který je součástí observatoře Pierra Augera v Argentině, zpozoroval v úterý 17. ledna v 7:52 h středoevropského času velmi jasný optický protějšek záblesku záření gama.
Planetární systémy okolo hvězd se pravděpodobně rodí z prachoplynných disků, které se tvoří okolo nově vzniklých hvězd. Jelikož celý původní oblak, z něhož soustava vzniká, měl svůj moment hybnosti, disk se okolo hvězdy otáčí.
Na planině Chajnantor v Chile, 5100 metrů nad mořem, která je zároveň jedním z nejsušších míst světa, plánuje již dvě desetiletí Evropská jižní observatoř společně se severoamerickými partnery výstavbu © ASI/NASA/ESA/Univ. of Rome/JPL © ASI/NASA/ESA/Univ. of Rome/JPL jednoho z největších vědeckých přístrojů naší doby.
19. ledna okolo 8 hodiny našeho času odstartovala na svojí téměř desetiletou cestu první sonda v historii mířící k Plutu, New Horizons.
Po 10 letech plánování a 7 letech meziplanetárního letu se 15. ledna podařilo úspěšně dopravit na zem vzorky kometárního a snad i mezihvězdného prachu v návratovém pouzdře sondy Stardust.