Astropis s/2007

editorialčlánkyrecezenovinky


[editorial] Editorial Speciál 2007

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
5
autor:
Michal Švanda

Vážení čtenáři, jak se tak dívám z okna, uvědomuji si, že tyto dny jsou zřejmě jedněmi z posledních záchvěvů teplého počasí. Nebude to dlouho trvat a objeví se první mrazíky a sníh. Slunce se stěhuje na jižní polokouli a na tu severní již nedodává tolik energie. Kalendářní rok se chýlí ke konci.


Když to vane od Slunce

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
6–10
autor:
Kateřina Andréeová

Úvahami o tom, že by nejbližší hvězda – Slunce – mohla život na Zemi ovlivňovat i jinak, než pouhým dodáváním energie, se zabývali astronomové snad již od počátku rozvoje astronomie. První zmínky o proudu částic se objevují v roce 1916 v práci norského vědce Kristiana Birkelanda. Podezřelým mu byly sluneční paprsky, které jsou pozorovány např. při úplných slunečních zatměních. Birkeland dospěl k závěru, že pokud jsou tyto paprsky tvořeny částicemi, tak nemohou převažovat ani kladné, ani záporné. V třicátých letech minulého století se objevily úvahy, že sluneční koróna musí mít teplotu milionu stupňů, jinak by nemohla mít takový tvar, jaký se pozoruje při zatměních. Vysoká teplota byla o několik let později potvrzena spektroskopicky. O dvacet let později britský matematik Sydney Chapman vypočítal, že pokud je koróna skutečně tak horká, jak se měří, tak se plyn z ní musí rozpínat od Slunce pryč, daleko za poloměr zemské dráhy. Známkou neviditelného vlivu rozpínající se koróny se staly ohony komet. Ludwig Biermann si všiml, že ať je kometa kdekoli na obloze, její ohon míří vždy směrem od Slunce. Biermann tak postuloval, že od Slunce vane stálý částicový tok, který tlačí prachové částečky v ohonu komety směrem od centrálního tělesa sluneční soustavy.

Polární záře

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
11–16
autor:
Petr Kulhánek

Pro nás středoevropany je polární záře, neboli aurora, zcela výjimečným úkazem. V severských zemích jde však o jev běžný. V maximu slunečního cyklu se mohou severské národy obdivovat intenzivním polárním zářím i několikrát za noc. V době objevitelských cest sledovali polární záře mořeplavci ve vysokých zeměpisných šířkách na obou polokoulích. Existuje řada záznamů o pozorování polárních září při plavbě v Severním ledovém oceánu i při obeplouvání Ohňové země. Lidé si po mnohá staletí kladli otázky: Co polární záře způsobuje? Jaká je jejich podstata? Jak vysoko na obloze jsou? Proč se pozorují jen v blízkosti pólů? Souvisejí nějak s magnetickým polem Země? Některé odpovědi na tyto i další otázky jsou námětem článku, který právě začínáte číst.

Atmosféra pod vlivem sluneční aktivity

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
17–20
autor:
Petra Šauli .

Zemská atmosféra je gravitačně vázaná vrstva plynů obklopující planetu Zemi. Přítomnost atmosféry je pro život na Zemi zcela nepostradatelná. Její význam spočívá především v ochraně organismů před ničivým slunečním a kosmickým zářením a v regulaci extrémních teplotních výkyvů mezi dnem a nocí.

Za co ve vývoji klimatu na Zemi může Slunce?

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
21–29
autor:
Tomáš Halenka

Dlouhou dobu se při hledání příčin změn klimatu vliv možných změn samotného Slunce nebral v odborných kruzích příliš vážně. Zásadním argumentem bylo, že příslušné změny v insolaci, tj. záření dopadajícím na Zemi od Slunce, jsou nepatrné vzhledem k pozorovaným změnám teploty. Vzhledem k tomu, že ohřev atmosféry se děje v zásadě přes Sluncem zahřívaný zemský povrch, je tento argument v podstatě korektní. Jak je tomu tedy ze současného pohledu? Můžeme dnes přisoudit našemu Slunci nějakou roli v pozorovaných změnách na Zemi?

PLAKÁT: Magnetické Slunce

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
23–26
autor:
Michal Švanda, Jan Verfl

Většina projevů sluneční aktivity pochází z aktivních oblastí, komplexu jevů a útvarů procházejících celou sluneční atmosférou, za jejichž existenci je odpovědné dipólové podpovrchové lokální magnetické pole. Jejich vznik si lze představit jako vyplutí magnetické trubice z nitra do atmosféry v důsledku snahy udržení silové rovnováhy v podfotosférických vrstvách.

PLAKÁT: Sluneční aktivita a my

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
24–25
autor:
Jan Verfl, Michal Švanda

Elektrifikační sítě Sluneční erupce ze dne 13. března 1989 vedoucí k jedné ze dvou nejsilnějších geomagnetických bouří posledních padesáti let způsobila devítihodinový výpadek elektrické sítě v celé kanadské provincii Quebec. Výkyvy magnetického pole Země vedly k indukci napětí v dálkových vodičích a nasycení některých transformátorů, vlivem čehož došlo ke ztrátě části sítě; následné přetížení zbytku rychle dokonalo zkázu.

Mezinárodní geofyzikální rok

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
30–31
autor:
Jiří Grygar

Uteklo mi to překvapivě rychle. V roce 1950 jsem se v Brně na střední škole seznámil se spolužákem o třídu výš Lubošem Kohoutkem (*1935) díky tomu, že nás oba nadchla astronomie a chtěli jsme ji jednou studovat. V roce 1953 jsme společně přečetli Astronomické praktikum, které napsali tehdejší přední čeští astronomové Vladimír Guth (1905–1980) a František Link (1906–1984), a tam nás nejvíce zaujal návod na vizuální pozorování meteorů, takže jsme se rozhodli, že začneme pozorovat meteorické roje soustavně. Logo Mezinárodního geofyzikálního roku

Sputnik a spol.

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
31
autor:
Michael Prouza

Mezinárodní geofyzikální rok se neobyčejně osvědčil. Díky spojenému mezinárodnímu úsilí došlo k významným objevům na mnoha frontách. Byly prozkoumány hlubiny oceánů a byly objeveny středooceánské hřbety, jejichž existence spolu s novými informacemi o magnetickém poli Země významně podpořila teorii deskové tektoniky.

Zapálíme Slunce na Zemi

ročník:
2007
číslo:
s
stránka:
32–37
autor:
Vladimír Kopecký

Slunce je nejen předmětem zkoumání vědců sdružujících se v rámci Mezinárodního heliofyzikálního roku k výzkumu jeho vlivu na naši planetu a na její atmosféru a magnetosféru, ale stalo se před 60 lety i inspirací pro jinou mezinárodní komunitu fyziků – plazmatiků, která si řekla: „Proč se nepokusit zapálit Slunce na Zemi a vytvořit pro lidstvo nový energetický zdroj?“. Jejich úsilí vyústilo v roce 2005 v rozhodnutí Evropské unie, Číny, Indie, Japonska, Koreje, Ruska a USA postavit ve Francii v jaderném středisku v Cadarache Mezinárodní termojaderný experimentální reaktor ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor) a zapálit tak Slunce na Zemi. Těch předchozích 60 let výzkumu bylo plné zvratů, optimistických předpovědí, zklamání a nových nadějí, vzápětí opět ztroskotavších. Současně s experimentálním výzkumem se rozvíjela i teorie plazmatu. Vybudovaný aparát pro studium rovnováhy, stability, šíření nejrůznějších vln a nelineárních procesů našel široké uplatnění i v astrofyzice. Jaká byla cesta od prvních poznatků k současnému stavu se ve stručnosti pokusíme ukázat v našem článku.