editorial – články – receze – novinky
Doc. RNDr. Zdeněk Pokorný, CSc. (27. 2. 1947 – 5. 12. 2007) se začal věnovat astronomii již
od svých 13 let. V 18 letech se účastnil Letní školy astronomie v Ondřejově, kde se v závěrečné zkoušce umístil mezi čtyřmi nejlepšími absolventy, když v testu ztratil jen 2 body ze 60
(o bod lépe dopadli jen Zdeněk Mikulášek a tragicky zesnulý student fyziky na MU v Brně
Petr Brlka).
Česká astronomická společnost (ČAS) v roce 2007 poprvé udělila nové ocenění, na první pohled poněkud neobvyklého typu – čestnou Kopalovu přednášku. Ta je pojmenována podle velikána české astronomie, prof. Zdeňka Kopala (1914–1993), který založil světově proslulou školu těsných dvojhvězd a který více než čtyřicet let působil ve Velké Británii. První Kopalova přednáška byla udělena RNDr. Pavlu Spurnému, CSc. z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově, který ji přednesl 8. prosince 2007 v Zrcadlové kapli pražského Klementina v rámci slavnostního zasedání k 90. výročí založení ČAS. V této souvislosti se i redakce Astropisu rozhodla založit – věřme – novou tradici a s doktorem Spurným, laureátem Kopalovy přednášky, jsme pořídili následující rozhovor.
Gravitace – univerzální síla, jejíž projevy pociťujeme doslova při každém kroku, síla, která řídí náš svět, a síla, která nás váže k naší planetě – je spojena s dvěma z nejslavnějších fyzikálních teorií – s teorií Newtonovou a s Einsteinovou teorií relativity. Newtonova teorie univerzální gravitace byla jedním z prvních a nejvýraznějších triumfů novodobé vědy. Dlouho vypadala dokonale a nedotknutelně. Postupně se však objevilo pár zdánlivě drobných pozorovaných nesrovnalostí. Ty úspěšně vysvětlila Einsteinova teorie relativity, ale zároveň s tím přinesla i revoluci v našem pohledu na hmotu, prostor, čas a jejich vzájemnou provázanost. Nestojíme na prahu podobné změny? Funguje Einsteinova teorie dokonale? Nevidíme již první experimentální náznaky jejího selhávání? Nejsou na obzoru nové teorie, které přinesou novou revoluci v našem chápání vesmíru?
Bezesporu jeden z nejvýznamnějších českých astronomů 20. století, profesor Miroslav Plavec, zemřel v kalifornském Los Angeles 23. ledna 2008.
V prosinci 2007 oslavila Česká astronomická společnost v Zrcadlové kapli v Klementinu 90. výročí svého založení. Tento článek přináší pohled na dobu jejího vzniku a na život astronomů v první polovině dvacátého století. Astronomická společnost se rozvíjela zásluhou tvůrčích nápadů a úsilí několika osobností. Na stránkách časopisu Říše hvězd je zachyceno, jak si opatřovali přístroje, stavěli hvězdárnu, zajišťovali vydávání časopisu a podávali zprávy o svých odborných výsledcích. Výběr událostí a jejich okolností na dalších řádcích je subjektivní. Každý z příběhů je něčím pozoruhodný pro astronomii nebo pro svůj lidský rozměr. Spolupráce našich předchůdců na společných projektech by mohla znovu ožít ve vědomí další generace.
Už v době antiky lidé odlišovali Mars od dalších tehdy známých planet pro jeho typickou červenou barvu. Ve skutečnosti se tato planeta při pohledu ze Země nejeví jako sytě červená, ale spíš mírně načervenalá. Ostatně i marsovská krajina má na snímcích pořízených z jejího povrchu nápadně rezavý odstín. Odkud se toto zabarvení vlastně bere? Zdá se, že odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché…
Dvě jarní souhvězdí, jedno je na obloze nepřehlédnutelné, druhé na městské obloze skoro neuvidíte. To první jsou prý vlasy egyptské královny Bereniky, která je slíbila bohyni Venuši, pokud se její manžel vrátí z válečné výpravy proti Asyřanům. Manžel se vrátil živ a zdráv, a tak následovala starověká verze Postřižin. Nicméně druhý den vlasy v chrámu nebyly. Zaměstnanci chrámu unikli smrti jen díky tomu, že Řek Konon tyto vlasy našel na obloze. Lev zase sužoval kraj kolem Mykén (viděli jste v Řecku lvy?) a byl zabit samotným Herkulem. Oba pak našli místo na obloze.
Nenechte si ujít • Merkur na večerní obloze v květnu • rychle se vzdalující Mars na večerní obloze • Saturn v ideální poloze po únorové opozici • kometu C/2007 W1 Boattini v květnu večer nad jihozápadním obzorem • 29. 3. ráno přechod hned dvou stínů (Io a Ganymeda) přes kotouček Jupitera současně • 13. 4. večer průchod Měsíce hvězdokupou M 44 s řadou zákrytů jednotlivých hvězd • 5–6. 5. ráno maximum meteorického roje η-Aquariid • 10. 5. zákryt Marsu Měsícem na denní obloze • 22–24.5. Mars procházející hvězdokupou M 44
Souhvězdí Vlasů Bereniky a Panny rozhodně nejsou chudá na galaxie. V Panně dokonce leží nám nejbližší sousední kupa galaxií, vzdálená zhruba 59 miliónů světelných let od Místní skupiny galaxií, kterou i gravitačně ovlivňuje. Obsahuje více než 2 000 jednotlivých galaxií, stovky z nich viditelných i běžnými amatérskými dalekohledy. Kupa v sousedních Vlasech Bereniky leží ve větší vzdálenosti přibližně 323 miliónů světelných let, počet jejích členů pak dosahuje téměř 2 000. Obě kupy navíc tvoří spolu s blízkou kupou galaxií v Hydře jádro obří galaktické nadkupy. Na pomezí výše zmíněných souhvězdí se to tak zajímavými objekty vzdáleného vesmíru jen hemží.
Za sluneční aktivitu je obecně označován soubor nejrůznějších jevů souvisejících s magnetickým polem. Tyto jevy zahrnují známé sluneční skvrny, fakulová pole, sluneční protuberance, erupce a koronální výtrysky hmoty. Fenomény jsou v čase proměnné, proto můžeme Slunce bez uzardění označit za proměnnou hvězdu, i když jsou změny celkového zářivého výkonu způsobené aktivitou v řádu jednoho promile.
Je tomu už víc než deset let, trávil jsem dovolenou na podnikové chatě v Krušných horách. Byla neděle večer, pár minut před půlnocí skončil přenos ze závěrečného ceremoniálu olympijských her. Podíval jsem se z okna – bylo krásně jasno, a tak jsem si vyšel směrem k nejbližšímu lesu, kde už nevadilo světlo z osady. Chvíli jsem se díval nad jižní obzor, pak jsem se obrátil a právě když jsem se zadíval na celkem nezajímavou oblast mezi Polárkou a souhvězdím Cefea, došlo k neobyčejnému jevu. Poblíž
V sobotu 8. prosince 2007, tedy přesně v den svých devadesátých narozenin, se Česká astronomická společnost (ČAS) sešla na slavnostním setkání v Zrcadlové kapli Národní knihovny v pražském Klementinu, v místě, kde je astronomie historicky pevně zakotvena.
Přestože se na plánku sluneční soustavy nezdá být Merkur příliš daleko, donedávna byl jedinou sondou, která prováděla bezprostřední výzkum planety Merkur, Mariner 10 z počátku 70. let.
Sice ne my osobně, ale naše galaxie se během čtyřiceti milionu let srazí s 11 tisíc světelných let dlouhým oblakem plynu Vyplývá to z nedávných pozorování největšího pohyblivého radioteleskopu na světě (o rozměrech 100×110 metrů) v Green Banku v americké Virginii.
Pracovník brněnské hvězdárny a funkcionář ČAS se věnuje astronomii již od útlého dětství. K astronomii jej vlastně přivedl dědeček.
Dá se ještě vůbec psát o historii badání, které vedlo k teorii velkého třesku zajímavě? Tak jsem se ptal sám sebe, když jsem otevíral tuto knihu. Simon Singh sice patří k mým nejoblíbenějším popularizátorům vědy a dokáže i z tak abstraktního tématu, jako je Fermatova věta udělat bestseller, ale nezvolil si tentokrát už příliš proprané téma?
Tuto útlejší knížku lze směle řadit mezi „oddechovou“ populárně naučnou literaturu. Autorem není žádný věhlasný vědec, nýbrž novinář – ale jaký novinář! George Johnson je vědeckým redaktorem New York Times a autorem řady populárně naučných knih z oblasti přírodních a technických věd (česky již vyšla jeho kniha Cesta ke kvantovému počítači, Argo a Dokořán, Praha 2004).
Již téměř dva roky pracuje na oběžné dráze okolo Venuše sonda Venus Express. Zatímco povrch této oblačností permanentně zahalené planety již díky radarovým měřením předchozích sond známe poměrně dobře, jevům v její husté, žhavé a celkově člověku zcela nepřátelské atmosféře začínáme díky datům z Venus Expressu teprve pomalu rozumět.
Pozorování obrazů vzdálených galaxií deformovaných (a především zesílených) gravitačním působením galaxií bližších je dnes již poměrně běžnou záležitostí a tzv. gravitační čočky se staly užitečným nástrojem pro výzkum nejvzdálenějších končin vesmíru, protože bez nich bychom mnohé objekty ani nedokázali pozorovat.
S každým dalším průletem sondy Cassini nad povrchem Titanu dostáváme o něco přesvědčivější důkazy o tom, že na tomto pod hustou atmosférou skrytém měsíci se vyskytují kapalné látky, a to nejspíš metan. Zatím nejpůsobivější vyobrazení „říční sítě“ (nahoře) přinesl radar sondy při prosincovém průletu nad Titanem.
Mars je sice planetou převážně pouštní a suchou, ale čas od času lze na vhodných místech pozorovat mraky složené z vodních krystalků. Protože je atmosféra Marsu složena především z oxidu uhličitého (CO2) a na mnoha místech klesá teplota pod jeho bod tuhnutí, již dlouho vědci předpokládají, že zde mohou vznikat také mraky složené z krystalků tohoto plynu. Teprve nedávno se ale evropské sondě Mars Express podařilo takové mraky skutečně vyfotografovat z oběžné dráhy. A hned se ukázalo, že jejich vlastnosti jsou odlišné od toho, co bychom podle předchozích nepřímých důkazů očekávali.
Saturnovy prstence nejsou starší než sto milionů let, protože za delší dobu by zanikly nebo by alespoň jevily viditelné známky „stárnutí“. Takové bylo až donedávna rozšířené paradigma, co se tohoto krásného a fotogenického útvaru týče. Na základě pozorování sondy Cassini však někteří vědci začínají vážně uvažovat o tom, že by to mohlo být úplně naopak a prstence jsou ve skutečnosti velmi staré. Vodítkem pro tento názor je především skutečnost, že jejich různé části se zdají být – alespoň pokud to dokážeme určit – různého stáří.
Již vloni jsme informovali o rozhodnutí NASA, že sonda Deep Impact (přejmenovaná na Epoxi, což je zkratka dvou jiných zkratek) se po úspěšném bombardování komety Tempel 1 vydá na výlet k další kometě.