Astropis 4/2013

editorialčlánkyrecezenovinky


[editorial] Editorial 4/2013

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
5
autor:
Vladimír Libý

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, před 50 lety pánové Maarten Schmidt a Bev Oke publikovali v časopisu Nature články [1, 2], ve kterých uvádějí, že objekt nalezený pomocí 5,1m Haleova dalekohledu na Mt. Palomaru o čtyři roky dříve má rudý posuv 0,158. Bylo jasné, že jde o zcela nový typ objektů, které jsou vzdálené miliardy světelných let. Dnes jim říkáme kvasary.


ISON – konec nadějí na kometu století

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
2
autor:
Ondřej Nývlt

Velká očekávání často přinášejí velká zklamání (příkladem je Kohoutkova kometa z roku 1973). I dlouho očekávaná „kometa století“ C/2012 S1 ISON nakonec na obloze slibované divadlo nepředvede, protože při průletu kolem Slunce zanikla. Potvrdil se tedy jeden z nejpesimističtějších scénářů.

Hvězdná konvekce

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
6–11
autor:
Michal Švanda

Pokud bychom měli ze všech fyzikálních mechanismů uplatňujících se v astrofyzice vybrat ten nejhůře zvládnutý, bez váhání bychom vybrali konvekci. Fyzikální mechanismus zajišťující přenos tepla v alespoň části nitra každé hvězdy, v obalu každého hnědého trpaslíka, plynného či ledového obra i atmosférách (a často i nitrech) terestrických planet je díky své stochastické povaze nutno popisovat až příliš zjednodušeně. Přestože zjednodušený přístup ke konvekci přináší v zásadě soulad s pozorováním v případě energetické rovnováhy nebo vnitřní stratifikace vesmírných těles, jemnější detaily konvektivního přenosu energie, standardními metodami nepostihnutelné, jsou pro vnitřní strukturu a distribuci momentu hybnosti neméně důležité. V tomto případě je již soulad s realitou slabší a v některých případech můžeme mluvit dokonce o nebezpečném rozporu.

Otec jižního nebe – Nicholas Louis de Lacaille

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
12–14
autor:
Pavel Najser

Rozvoj mořeplavby na sklonku 15. století přinesl kromě netušených objevů cizích zemí a kontinentů i zcela nové pohledy na oblohu. Již první mořeplavci, kteří se vypravili na odvážnou plavbu do jižních moří, mohli sledovat, jak se mění i hvězdná obloha nad jejich hlavami. Zatímco tradiční souhvězdí klesala k severnímu obzoru a pomalu se obracela, nad jižním obzorem vystupovala nová, dosud zcela neznámá hvězdná seskupení. Tito odvážlivci se tak stali prvními Evropany, kteří měli možnost spatřit část oblohy blízkou jižnímu hvězdnému pólu. Nemohly jim pochopitelně uniknout některé pozoruhodné zajímavosti jižního nebe, a tak dva galaktičtí souputníci naší Galaxie nesou dodnes jméno Portugalce Fernanda Magalhaese (Magelana), který se v roce 1519 ve španělských službách poprvé pokusil obeplout Zeměkouli. Nicméně k podrobnějšímu, skutečně astronomickému průzkumu jižního nebe, došlo mnohem později.

Letošní pohled na vesmír vloni

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
16–21
autor:
Jiří Grygar, David Ondřich

Letošní ročník prvního dílu nekončícího seriálu zahajme citátem, týkajícím se peněz – je ostatně hezké, že i astronomie bere (byť se zpožděním několika tisíciletí; co jsou to ovšem v astronomie tisíce let!) v potaz i aktuální dění na Zemi. Citát je vlastně povzdech Michaela Turnera (americký teoretický fyzik, autor termínu dark energy, který překládáme jako skrytá energie) nad oznámením NSF (National Science Foundation, národní vědecká nadace) o pozastavení financování několika velkých amerických teleskopů do roku 2015: „Předpověď státního rozpočtu na vědu je obtížnější než předpověď budoucího vývoje vesmíru.“ V této souvislosti si nelze než povzdechnout, že některé oblasti vesmíru jsou ještě mnohem turbulentnější než jiné.

Obloha od ledna do března 2014

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
22–25
autor:
Václav Pavlík, David Ondřich

Po letošní přehlídce jasných komet jsme si pro vás v tomto čísle přichystali opět jednu slabší. Jedná se o objekt s názvem C/2013 V3 (Nevski). Od doby, kdy byla tato kometa v listopadu objevena a měla asi 15 mag, zjasnila na 10,5 magnitudy. Z dosavadních odhadů se zdá, že si jasnost 10 až 11 magnitud udrží i nadále. Navíc bude v prvním čtvrtletí roku 2014 vysoko na obloze, což zaručí dobré pozorovací podmínky.

Na lovu zimních mlhovin

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
26–27
autor:
Vladimír Libý

Zima nám kromě nepříjemného chladu přináší i nejdelší noci. Pojďme se podívat na některé nejznámější mlhoviny, které nám zimní obloha nabízí. Projdeme se souhvězdími Oriona, Býka a Blíženců.

Archimedes a jeho měsíční kráter

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
28–29
autor:
Milan Blažek

Měsíční kráter Archimedes o průměru 83 km a hloubce 2 150 m se nachází v oblasti Mare Imbrium, kde je dominantním útvarem. Naleznete jej východně od kráteru Autolycus (39 km / 3 430 m). Severně se vypínají do výšky 1 500 m vrcholy Montes Spitzbergen (Špicberky). Jižně se na ploše asi 140 km rozprostírá pohoří Montes Archimedes. Na jihovýchodním okraji leží Palus Putredinis (Bažina hniloby) o průměru 180 km, v níž se vyskytuje obtížně pozorovatelná soustava brázd Rimae Archimedes o délce více než 150 km a pozůstatky zatopeného kráteru Spurr o průměru 13 km. Měsíční povrch mezi těmito dvěma strukturami byl místem dopadu sovětské lunární sondy Luna 2, první robotické sondy, která 13. září 1959 zasáhla povrch Měsíce.

Sluneční aktivita v I. pololetí 2013

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
30
autor:
Michal Švanda

Když jsem hodnotil sluneční aktivitu v druhém pololetí roku 2012, označil jsem sledované indexy aktivity jako ploché. Nejinak lze hodnotit indexy aktivity v první půli roku 2013. Sluneční aktivita kolísá bez výraznějšího růstového nebo klesajícího trendu. Kolísání indexů je způsobeno nerovnoměrným rozdělením aktivních oblastí na slunečním disku. I tentokrát platí, že aktivita zdaleka nedosahuje úrovně minulého cyklu.

ČAS - Jak běží život v Pražské pobočce ČAS?

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
31–32
autor:
Jaromír Jindra

Pražská pobočka (PP) je regionální složka ČAS bez specializace. To znamená, že nesdružuje členy na základě odborného programu, ale podle místa trvalého bydliště. Mohla by to být, a asi také je, hlavní příčina velkého počtu členů. PP je se 150 členy největší složkou ČAS. Přesto si myslím, že sounáležitost s hlavním městem není jedinou příčinou. Dokazuje to poměrně velký počet členů s s trvalým pobytem mimo Prahu a její okolí. Pro členy výboru by jistě bylo lichotivé, kdyby druhou příčinou byl zajímavý a přitažlivý program.

Exoplanety Hledání druhé Země II – Historie a současnost

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
36–39
autor:
Tomáš Petrásek

Poslední dvě desetiletí se stala obdobím neobyčejného rozvoje hledání planet u cizích sluncí. Ve druhém dílu vyprávění se vydáme do historie jejich objevování, abychom posléze zakotvili u současných objevů exoplanet. Podobají se však alespoň některé z těchto planet našemu domovu? Odpověď prozatím zůstává mučivě nejasná, ale přesto se pokusíme provést „inventuru“ současného stavu poznání na poli hledání „ druhé Země“.

Česká astrofotografie měsíce

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
40
autor:
Marcel Bělík

Ing. Pavol Kollárik (*1958) I když noční obloha zajímala Pavla Kollárika již od dětství, k jejímu aktivnějšímu pozorování se dostal až téměř po padesáti letech. Přispěla k tomu paradoxně dětská knížka s mapkou oblohy a červenou lampičkou. Po jejím prolistování a pročtení začaly první astronomické krůčky – základní orientace, první souhvězdí, planety, hvězdné atlasy a průvodce noční oblohou.

Srdečné pozdravy z Marsu

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
41
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Autoportrét vozítka Curiosity nám nabízí nevšední pohled na výzkum Marsu.

Kolize spirálních galaxií

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
42–43
autor:
Ondřej Nývlt

Ač se to nezdá, tak takové monumentální představení, jakým je srážka galaxií, není ve vesmíru ničím neobvyklým. Pravděpodobně skoro každá galaxie je během svého života alespoň jednou zatažena do interakce s jinou. Kolize probíhají poměrně rychle a trvají „jen“ stovky milionů let. Galaktické srážky provází bouřlivá tvorba hvězd. Vzniklé hvězdy jsou velmi horké s modrou až bílou barvou a nežijí příliš dlouho.


[recenze] Peter Vizi: Hviezdny atlas k malým ďalekohľadom

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
15
autor:
Ondřej Nývlt

Publikací ve formě kapesního komentovaného atlasu oblohy, který doporučuje začínajícím astronomům amatérům co pozorovat, dnes na trhu příliš není. Velmi populárním byl (a je) z tohoto úhlu pohledu „Astronomický atlas hvězdné oblohy“ od Ericha Karkoschky, který doslova neměl konkurenci a byl pro pozorovatele nedocenitelnou knihou.

[recenze] Josip Kleczek: Toulky vesmírem

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
15
autor:
Vladimír Libý

Na knižním trhu se v uplynulých dvaceti letech objevila řada astronomických knih zahraničních autorů. Některé byly dobré, některé průměrné, jiné naprosto úděsné. Ať již vinou autora, nakladatelství, či překladatele. Mezi tím se tu a tam objevovaly knihy autorů českých. Mezi stálice na pultech knihkupectví zcela jistě patří i ty od Josipa Kleczka.


[novinka] První čínský lunochod – Čínská lunární mise Čchang-e 3

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
33
autor:
Václav Laifr

2. prosince 2013 v 1.30 hodin pekingského času odstartovala z kosmodromu Xichang (výslovnost a česká transkripce Si-čchang) v provincii Sichuan (S‘-čchuan) na jihozápadě Číny v pořadí třetí čínská sonda k Měsíci, Chang’e 3 (Čchang-e 3). Tato sonda zahajuje druhou etapu čínského lunárního projektu, jejíž cílem je nejen měkké přistání na našem souputníkovi, ale i přímý průzkum měsíčního povrchu pomocí měsíčního vozítka – lunochodu. Přistávací část sondy, jejíž součástí je lunochod, má na povrch měkce dosednout v polovině prosince.

[novinka] Čeljabinské úspěchy

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
34
autor:
Vladimír Libý

15. února letošního roku v 9:20 místního času (4:20 SEČ) vstoupilo nad jižním Uralem do atmosféry těleso o hmotnosti 12000 tun a průměru 19 metrů. Nad městem Čeljabinsk explodovalo, rázová vlna rozbila desetitisíce oken a ty potom zranily přes tisícovku lidí. Šlo o největší pád vesmírného tělesa na Zemi od Tunguského meteoritu v roce 1908.

[novinka] Úsvit neutrinové astronomie

ročník:
2013
číslo:
4
stránka:
34–35
autor:
Jan Ebr

Přestože byla neutrina, titěrné a téměř nepozorovatelné elementární částice, předpovězena už v roce 1930 a poprvé přímo pozorována v roce 1956, patří stále k tomu záhadnějšímu, co nám částicová fyzika umí nabídnout – koneckonců, dodnes ani nevíme, jak jsou vlastně hmotná (umíme měřit jen rozdíly hmotností mezi jejich třemi druhy a stanovit limity, které tyto hmotnosti nesmí překročit, abychom to nepoznali).