editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, věřím, že jste šťastně vstoupili do nového tisíciletí a i my doufáme, že časopis štěstí neopustí a bude vám přinášet informace ze světa astronomie a astrofyziky po mnoho příštích let. Velice nás těší zájem, se kterým se setkala naše anketa v Astropisu Speciál. Ani jsme nedoufali v tolik odpovědí. Anketu nyní zpracováváme a s jejími výsledky vás seznámíme v příštím čísle. Samozřejmě, že také nezapomeneme vylosovat výherce… Jak to vypadalo při losování i na redakční radě vám, doufám, ukážeme také na našich webových stránkách.
Říká se, že člověk vzhlížel k obloze odpradávna. Nevím, co dělali lovci mamutů, myslím, že spíše lovili mamuty a hvězdné nebe je zajímalo jen okrajově, ale jedno je jisté. Dalekohled byl poprvé použit k pozorování oblohy v 17. století; jedním z prvních pozorovatelů byl Galileo Galilei. Objevil několik kráterů na Měsíci, 4 měsíce Jupitera (Io, Europa, Ganymedes, Callisto) a sledoval Mléčnou dráhu. Od té doby uplynulo neuvěřitelné množství času. Dalekohledy dnes vypadají úplně jinak a nad jejich možnostmi se tají dech. V tomto článku navštívíme 9 největších konvenčních dalekohledů světa, největší kapalný dalekohled NODO, největší dalekohled na oběžné dráze HST, největší radioteleskopy a dvě největší interferometrické soustavy radioteleskopů VLA a VLBA.
Pro některé současné astronomy je pod pojmem Hájek spíše vedena planetka (1995) Hajek (1971 UP1 či 1941 EA) s nevelkou excentricitou ve střední vzdálenosti 2,53 AU a s oběžnou dobou 4 roky, která nejbližším perihéliem projde 3. července příštího roku. Možná budou i tací, kterým vytane na mysli kráter o průměru 76 km poblíž okraje přivrácené měsíční polokoule. Přesto si dovolím předpokládat, že množina těch astronomů, kterým se při jménu Hájek vybaví historická postava, je nenulová.
Galaktická a extragalaktická astronomie prodělává v posledních desetiletích velký rozmach – jednak díky stavbě velkých dalekohledů (a existenci orbitálních observatoří), jednak díky velkému rozvoji výpočetních možností, které dovolily podstatně širší modelování a simulace vývoje galaxií a interakcí galaxií mezi sebou. V dnešním dílu našeho pravidelného průzkumu astronomických oblastí v Síti se podíváme právě na tuto část astronomie.
Vzácným lákadlem jarní oblohy je planeta Merkur. Optimální podmínky pro jeho pozorování nastávají od 10. května do konce měsíce. Nečekejme, že Merkur uvidíme po celou noc. Merkur totiž obíhá Slunce uvnitř dráhy Země a tudíž nikdy nemůže nastat jeho opozice. Nejlepší podmínky pro pozorování Merkura nastávají v době, kdy je planeta v maximální elongaci (tj. největší úhlová vzdálenost planety od Slunce). Ta nastává 22.5. a je východní - Merkur můžeme pozorovat večer. Vidět Merkura očima je svým způsobem prestižní záležitost. Planeta zapadá krátce po Slunci.
Rok 1946 je považován za počátek radiové astronomie. Galaxie, které vyzařují převážně v tomto oboru, jsou označovány jako radiogalaxie. Hlavní část jejich energie tedy netvoří světlo hvězd, ale jiný mechanismus; jejich spektra jsou odlišná od hvězdných spekter. Množství vyzářené energie se může měnit v průběhu několika dní; veškerá energie vychází z jádra, které je miliardkrát jasnější než Slunce.
Sluneční aktivita v IV čtvrtletí 2000 Ve IV. čtvrtletí byla sluneční aktivita zhruba na stejné úrovni jako v měsíci září, jak je zřejmé z tabulky a grafu průměrných hodnot předběžných relativních čísel SIDC, Brusel (Ri) a slunečního radiového toku SRF 2800 MHz. V porovnání s ročním průměrem byla aktivita ve IV. čtvrtletí poněkud nižší.
Pozorování objektů vzdáleného vesmíru patří k zajímavým a potěšujícím činnostem snad každého astronoma-amatéra. Na první pohled spatříme galaxii nebo mlhovinu v dalekohledu jako sotva patrný mlhavý obláček. K takovým pozorováním je nutné si především vycvičit náš zrak. Velmi dobrou pomůckou ke sledování slabých objektů oblohy jsou tzv. deep-sky nebo mlhovinové filtry. Redakce Astropisu provedla testy těchto filtrů. Konkrétně se jednalo o filtry značky Lumicon a zapůjčila nám je firma Dalekohledy-Matoušek.
Měsíc je náš nejbližší kosmický soused, a proto je na něj často upínána pozornost laických i amatérských pozorovatelů oblohy. Pro člověka, který se nikdy nedíval dalekohledem na krásy vesmíru, je Měsíc jedinečným objektem. Díky jeho malé vzdálenosti od Země (v průměru 384 tisíc kilometrů) na něm spatříme řadu detailů už při pozorování pouhým okem. Dalekohledy o průměru 20 až 30 cm máme šanci spatřit na měsíčním povrchu stejné podrobnosti, které na něm vyfotografují největší dalekohledy ze Země.
Když jsme na počátku roku 2000 připravovali článek o jarní obloze, nebylo nad čím přemýšlet – otevřený výhled na vzdálené končiny, který tato část nebe umožňuje, si prostě říkal o „Žeň galaxií“. O to obtížnější ovšem bylo najít téma o rok později… Rozhodně sice nebyl podaný přehled vyčerpávající, hlavně v souhvězdích okolo Velké medvědice je ještě celá řada objektů tohoto druhu dosažitelných i menšími přístroji, avšak jejich výčet by asi nebyl příliš zajímavý. Máme se tedy pokusit najít nějaké další objekty, nebo se zabývat galaxiemi podrobněji? Nakonec jsme zvolili kompromis: nejprve se podíváme detailně na jedno z nejzajímavějších galaktických zákoutí, a pak si projdeme jiné (menší) skupiny hvězd v Galaxii naší – od mnohasettisícových kulových hvězdokup, až po „pouhé“ dvojhvězdy.
Společnost pro MeziPlanetární Hmotu (SMPH) je samostatně registrovaným občanským sdružením vzniklým ze sekce meziplanetární hmoty České astronomické společnosti. Je kolektivním členem ČAS a dle smlouvy o spolupráci zastává roli sekce ČAS. Řídí se stanovami schválenými v roce 1965. Má v současné době asi 80–90 členů.
Útlá knížečka jistě nadchne každého zájemce o astronomii a astrofyziku už svým názvem „Teorie relativity...“. O osobě autora nelze pochybovat a tak se zdá, že lepšího titulu nenajdete. Chtěl bych však varovat před přílišným optimizmem. Pokud jste zhýčkáni moderní popularizací vědy, budete zklamáni. Einsteinův styl je názorný, avšak velmi strohý
Začnu odzadu – tedy od doslovu, který napsal prof. Bičák, jenž je spolu se svojí dcerou autorem překladu této knihy. Doporučuji každému začít právě přečtením doslovu. Získáte tak povědomí o G. Gamowovi a této knize. Lze s úspěchem věřit, jak říká prof. Bičák, že český překlad je úplnější než anglický originál.
Na počátku šedesátých let vyslali Sověti do kosmu prvního muže. Na jejich úspěch ve spěchu zareagovali Američané a hned následujícího roku se stali druhou a až dodnes poslední velmocí, která dokázala vyslat do Vesmíru pilotovanou kosmickou loď. Nyní se zdá, že na scénu po téměř čtyřiceti letech vstupuje nový ambiciózní hráč: Čína.
Je občas zajímavé sledovat, s jakým časovým odstupem jsou zveřejňovány výsledky různých astronomických organizací a pozorovacích přístrojů. U kosmických programů NASA jsme zvyklí nanejvýš na dny, někdy i na hodiny. Proto možná trochu překvapí, když dnes budu psát o právě uvolněném snímku Hubbleova kosmického dalekohledu (HST), který byl pořízen jeho širokoúhlou a planetární kamerou už 15. září 1997!
Díky internetu má dnes obyčejný člověk téměř okamžitě k dispozici nejnovější výsledky vědeckých výzkumů konaných po celém světě. Nyní se ovšem díky NASA a jejímu „Ames Research Center“ může každý jeho uživatel, aniž by musel vlastnit extrémně výkonný počítač či velmi rychlé připojení, do výzkumu i sám zapojit. Na adrese http://clickworkers.arc.nasa. gov/top běží už od loňského 17. listopadu projekt s těžko přeložitelným názvem „Clickworkers“.
Very Large Telescope (VLT), soustava čtyř osmimetrových zrcadel na Evropské jižní observatoři (ESO) se právě touto otázkou v poslední době intenzivně zabývá. Existují dva zásadní způsoby, jak stáří Vesmíru určovat. Jednak je to přístup řekněme kosmologický, spočívající v měření globálních parametrů prostoru, jako je Hubbleova konstanta, kosmologická konve
Americký automatický dalekohled LINEAR dnes již objevuje komety jako na běžícím pásu. Většinou se jedná o slabé vzdálené objekty, daleko za hranicí vizuální pozorovatelnosti i pro ty největší amatérské dalekohledy.
Nová pozorování z rentgenové observatoře Chandra a důkladné zpracování dat z Hubbleova teleskopu napozorovaných již v roce 1992 přinášejí nové světlo do stále diskutované problematiky hledání černých děr. Důkaz jejich existence, který podává Chandra je prostý, ale přesvědčivý.
Počátek nového tisíciletí zastihl Mezinárodní kosmickou stanici (ISS) jakožto nevelké seskupení tří modulů, amerického Unity a ruské Zvězdy a Zarji, a velké soustavy solárních panelů. Po dlouhých průtazích minulých let však letos stavba utěšeně postupuje.
Od 22. března do 3. dubna 2001 se na přivrácené straně slunečního kotouče nacházela velká sluneční skvrna (označení skupiny NOAA 9393). Tato skvrna dosahovala délky 15 násobku průměru Země (její plocha byla 2400 milióntin povrchu Slunce). Jednalo se o největší skvrnu za posledních 10 let.
Ve dnech 31. 3. a 1. 4. 2001 proběhl sjezd ČAS. Delegáti sjezdu zvolili nový výkonný výbor. Předsedou ČAS se stal Mgr. Petr Pravec, PhD., pracovník astronomického ústavu AV ČR, hospodářem Karel Halíř a dalšími členy výkonného výboru Petr Bartoš, Štěpán Kovář, Karel Mokrý, Petr Sobotka, Eva Šafářová. Novými čestnými členy ČAS byli zvoleni: E. A. Cernan, Jan Kolář, Ladislav Křivský, Zdeněk Sekanina.