editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, tak tu máme zase konec roku, roku, se kterým se uzavírá již desátý ročník časopisu Astropis. Když se tak ohlížím zpět a vidím tu spoustu změn k lepšímu, které se odehrály v časopise pod mým vedením, tak je to vskutku dobrý pocit jistého zadostiučinění.
Astronomický ústav Akademie věd ČR je s největší pravděpodobností nejstarší nepřetržitě existující samostatnou vědeckou institucí v České republice. Jeho vznik je spojen s astronomickou věží Klementina, jezuitské koleje na Starém městě pražském, jejíž stavba byla dokončena roku 1722, a se založením matematického muzea v Klementinu. Po zrušení jezuitského řádu se správcem matematického muzea stal Joseph Stepling, z jehož iniciativy byla v roce 1751 nebo 1752 z matematického muzea oficiálně vytvořena Astronomická observatoř, která zcela přešla pod kontrolu státu (Rakouska).
Jeden z výroků, který má v kosmologii – vědě o celém vesmíru, nejdelší platnost, je výrok o kosmolozích samých, jehož je autorem je geniální ruský fyzik Lev Landau, nositel Nobelovy ceny za rok 1962 za práce o supratekutosti. Lev Landau už v padesátých letech řekl: „Kosmolog nikdy nepochybuje, ale často se mýlí.“ A již půlstoletí leckdo přikyvuje a ukazuje nové a nové příklady, jak je toto tvrzení trefné. V několika posledních letech, poté, co se podařilo vstoupit do tzv. věku precizní kosmologie, kdy výsledky měření přehlídek galaxií a zejména z pozorování reliktního záření mají menší než desetiprocentní chybu, se zdálo, že mylným představám v klíčových otázkách je již odzvoněno. S nenulovou kosmologickou konstantou a inflační teorií by náš vesmír měl být nejspíše plochý a měl by se rozpínat čím dál tím rychleji do nekonečna. Z analýzy skvělých výsledků sondy WMAP ale plyne, že všechno může být zase docela jinak. Jak?
Fenomén záblesků (či vzplanutí) záření gama patřil k těm nejzáhadnějším procesům, které byly objeveny astrofyziky v druhé půli dvacátého století. I poté, co díky družicím CGRO a BeppoSAX byl učiněn významný teoretický pokrok, však nejsme zdaleka na konci zkoumání. K získávání nového a pozoruhodného typu dat přispívají v poslední době i výdobytky našeho počítačového věku – roboti či přesněji robotické teleskopy.
Na začátku byla touha lidí porozumět naší vlastní planetě. Zemi zkoumala a stále zkoumá řada různých vědních oborů – geofyzika, geologie, astronomie, chemie či meteorologie. A stejně tak jako se teoretičtí fyzikové snažili o vytvoření sjednocující teorie, kterou by bylo možné popsat všechny základní pozorované jevy, tak i v případě Země se vědci pokoušeli o vytvoření jednotné představy, jak naše planeta funguje. Ale až 20. století přineslo, stejně jako v mnoha dalších oborech, přelom a změnu. Nejen v použitých metodách, ale zejména v tom, že jsme začali zkoumat i jiné planety naší sluneční soustavy. Dnes už máme základní představu o tom, jak tyto objekty vznikají a vyvíjejí se, ale ještě mnoho nám stále zbývá poznat.
Po jednom z astronomicky nejzajímavějších období poslední doby přichází doba o něco poklidnější. Prakticky po celou noc budeme moci pozorovat obří planety Jupiter a Saturn, večerní obloze bude vévodit stále se zjasňující Venuše; dvakrát nás poměrně příznivě navštíví i Merkur (viz str. 24). Žádný další úkaz, který by si vysloveně zasloužil vypíchnout, nás ovšem už nečeká.
Najít na zimní obloze souhvězdí, které by důstojně zakončilo náš miniseriál, nebylo zdaleka tak snadné, jak by se mohlo zdát. Většina zajímavých objektů (hlavně hvězdokup a mlhovin) je zde soustředěna v Orionu a v Jednorožci, o nichž jsme však již do sytosti psali dříve (Astropis 4/2000 a 4/2001), nebo naopak rozptýlena po řadě malých souhvězdí. Světlou výjimkou snad mohou být právě mýtická dvojčata Kastor a Polux.
Pojmenování různě jasných a velkých mlhavých obláčků a skvrnek na obloze mlhovinami se poprvé objevilo v 17. století, přičemž se neuvažovaly fyzikální rozdíly mezi nimi. Označením mlhovina se i dnes označují vznikem a vývojem značně odlišné útvary – mlhoviny difúzní, emisní, reflexní, tmavé, planetární. Pojmenování neposedné mezi nimi nenajdeme. Přesto by se pro jednu reflexní mlhovinu ze souhvězdí Býka hodilo. Jak také nazvat mlhovinu, která jednou vidět je a jindy není.
Pořídit si soukromě podobný dalekohled by ještě před 15–20 lety bylo holou utopií. Dnes je situace úplně jiná, na českém trhu je záplava přístrojů. Čeští dovozci nabízejí téměř jakoukoli optiku světových výrobců, z internetu se valí nabídky z celého světa. Dnes tedy není problém pořídit si dalekohled, vše je jen otázka volby přístroje a samozřejmě peněz. Tento článek by měl čtenářům pomoci právě v otázce, kterou si kladou: jaký přístroj je pro mé potřeby ten nejvhodnější?
Co byste řekli slunečním hodinám, které nemají žádný ukazatel vrhající stín? Hodinám, které správně ukazují čas, i když je Slunce zakryto mrakem, a které po nějakou dobu fungují dokonce i po západu Slunce či před jeho východem? Jediné, co takové hodiny ke své funkci potřebují, je čisté nebe nad severním obzorem (u protinožců – nad jižním).
15. října 2003 začala celá nová etapa dějin čínské kosmonautiky. Po několika desítkách umělých družic určených k nejrůznějším účelům – ke hledání nerostných surovin, předpovědi počasí, ale nepochybně i k účelům vojenským, vyslala Čína do kosmu svého prvního taikonauta. Taikong, v českém přepisu tchaj-kchung, znamená česky „vesmír“. Anglické slovo „taikonaut“, jehož použití se již značně rozšířilo a které se vlastně trochu „opičí“ po Rusech a Američanech v tom, že chce být jiné než jeho zahraniční protějšek – viz američtí „astronauti“ a ruští „kosmonauti“, začal jako první na konci 90. let používat malajský novinář čínského původu Chiew Lee Yih.
V příspěvku o sluneční aktivitě v I. pololetí jsem stručně popsal dosavadní průběh současného 23. jedenáctiletého cyklu sluneční činnosti s tím, že nyní po ukončení maxima probíhá sestupná fáze k příštímu minimu. Je to období, v němž již známe většinu parametrů, které charakterizují průběh cyklu s výjimkou celkové délky a průměrných hodnot hlavních indexů, kterými vyjadřujeme úroveň sluneční aktivity. Je to tedy vhodné období k hlubšímu posouzení průběhu současného 23. jedenáctiletého cyklu a porovnání s cykly předcházejícími.
V září se vypravil autobus českých astronomů na poznávací zájezd za astronomickými pamětihodnostmi do jižní Anglie. Skvělý nápad, který k realizaci dovedli lidé z Pražské pobočky České astronomické společnosti, byl pro každého z více než čtyřiceti účastníků jedinečnou šancí vidět zblízka takové legendární astronomické památky, jakými je Stonehenge či greenwichská hvězdárna. Byl to krásný zájezd a byla by škoda nepokusit se o sepsání zážitků z jeho průběhu. Na jeden takový pokus teď právě váš zrak připadnul – a když už jste přečetli celý úvod, přečtěte si i vlastní zápisky.
Těžko říci, zdali jde vlastně v pravém smyslu slova o knihu, i když se dílko tak navenek tváří. Po jeho otevření shledáme, že je to jen působivý obal, který v sobě ukrývá otočnou mapu, malou svítilničku s červeným stínítkem a dvě příručky v kroužkových vazbách. Vcelku povedený nápad – vše potřebné pro noční pozorování (samozřejmě kromě dalekohledu).
Myslím, že na tuto dětskou knihu lze vztáhnout pouze superlativy (zvláště pak ve srovnání s předchozí). Nádherné grafické provedení, dokonalý obsah, skvělý a fundovaný překlad – to jsou věci, které lze spojit s touto útlou knihou. Ne nadarmo opatřil knihu předmluvou dr. Jiří Grygar.
Když Kevin Costner natočil v roce 1995 film Vodní svět, jistě ho nenapadlo, že světy zcela pokryté oceány budou těmi nejpravděpodobnějšími pro život. Vědci stále předpokládají, že v naší Galaxii musí existovat miliardy hvězd, u nichž existují „obyvatelné zóny“, které mohou hostit planety vhodné pro život.
Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že na povrchu Marsu se kdysi vyskytovala voda v kapalném skupenství. Poslední data ze sondy Mars Odyssey, publikovaná v časopise Science, však nasvědčují tomu, že šlo o krátká časová období a voda nebyla ani příliš častým fenoménem Marsova povrchu.
Tak právě tato věta se rozlehla výrobní halou firmy Lockheed Martin v Sunnyvale, Kalifornie. Inženýrům známého a na výzkumu kosmu zainteresovaného podniku se podařilo doslova „upustit“ meteorologickou družici NOAA-N v ceně 239 milionů dolarů.
Dlouho očekávaná mise sondy CONTOUR (Comet Nucleus Tour), která odstartovala v červenci 2002, po 6 týdnech – 15. srpna 2002 skončila ještě na oběžné dráze Země.
Stanovení horního teplotního limitu pro živé organismy hraje klíčovou roli pro jakékoli úvahy o vzniku a existenci života ve vesmíru. A tak vědci stále pátrají mezi extremofilními organismy aby našli toho opravdu největšího milovníka extrémů.
Astronomové objevili největší uspořádanou strukturu ve vesmíru – nalezli velkou kosmickou zeď tvořenou galaxiemi, které se táhnou v délce 1,37 miliardy světelných let.
Od roku 1977, kdy byla americká sonda Voyager 1 vypuštěna, urazila již 13 miliard kilometrů, tj. dostala se do vzdálenosti 85 astronomických jednotek. Nyní publikoval tým vědců z Univerzity Johna Hopkinse v časopise Nature zprávu, že sonda pravděpodobně v létě roku 2002 prolétla rázovou vlnou ve které se částice slunečního větru střetávají s okolním vesmírem.
Po 66 letech se znovu podařilo nalézt obávaný asteroid Hermes, který patří do nejrizikovější skupiny planetek křížících dráhu Země.