editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, vydaní třetího letošního čísla Astropisu bylo provázeno mnoha úskalími. Téměř každá maličkost, která mohla, se obrátila proti nám. Potíže různých charakterů jsme nakonec překonali a doufáme, že nám odpustíte zdržení, v jehož důsledku se k Vám toto císlo dostává tak pozdě.
Léto máme sice už dávno za sebou, ale v redakci na něj stále vzpomínáme. Snad nejkrásnější roční období jsme každý z nás využili a alespoň částečně odtrženi od každodenních povinností, jsme se mohli věnovat pozorování nepřesvčtlené noční oblohy mimo Prahu. Já jsem část svého volného času využil k návštěvě Observatoře Kleť v jižních Čechách, kde jsem se, díky dobrému počasí, věnoval astrofotografii. Podařilo se mi pořídit mnoho cenných snímků různých deep-sky objektů, z nichž dva najdete spolu s dalšími na titulní straně tohoto čísla Astropisu.
Když jsem počátkem tohoto roku prováděl po hvězdárně dva návštěvníky, položil mi jeden z nich dotaz, který mne zaujal, ale i poněkud zaskočil. Přitom byl jeho dotaz poměrně prostý a na první pohled nezáludný. Ptal se pouze na to, jak staří Mayové dosahovali geniální přesnosti svých astronomických pozorování. Byl jsem nucen přiznat, že na tuto otázku neznám odpověď. Otázka mne však zaujala a výsledkem je tento článek.
Tradičně byli astronomové rozděleni na profesionály a amatéry, s rozdílem především v tom, že profesionálové jsou za svoji práci v astronomii placeni. Obvykle jsou profesionální astronomové mnohem lépe vyškoleni v oboru a mají Ph.D. nebo obdobný titul. Mnozí také pravidelně publikují v profesionálních astronomických Časopisech. Amatéři, naproti tomu, mohou být často odlišeni jen tím, že se připojují k nějakému omezenému aspektu astronomie, ačkoli mnoho amatérů, kteří provádějí seriózní výzkum, podstatně přispělo k astronomickému poznání.
Na podzimní a zvláště zimní obloze můžeme pozorovat celou řadu objektů blízkého i vzdáleného vesmíru, z nichž ty nejjasnější na sebe upoutaly pozornost člověka již v dávných dobách. První, co současného člověka na hvězdné obloze zaujme jsou samozřejmě hvězdy. Některé jasné a nepřehlédnutelné, jiné daleko slabší a pouhým okem sotva viditelné. Astronomové, ti profesionální, ale i amatéři, již z velké části chápou vztahy mezi nimi, dokáží odhadnout jejich velikosti, vzdálenosti a také odpovědět na otázku, proč vlastně svítí.
Již od dob starověku, kdy si naši dávní předkové všimli pěti jasných poutníků brázdících nebesa, dávají lidé jména světům, jež obývají naší sluneční soustavu. Římané sáhli pro jména planet do své mytologie. Svižně se pohybující Merkur byl pojmenován po božstvu zisku, krvavě rudý Mars byl zase pokřtěn po bohu války. Jupiteru, největší planetě, dali jméno hlavního boha, aniž si tehdy uvědomili, jak to bylo výstižné.
Většina amatérských astronomů kolem doby, kdy je Měsíc v úplňku schovává své dalekohledy a naspává probděné noci, kdy Měsíc nerušil svým světlem pozorování deep-sky objektů. Je to škoda, protože pokud vynechávají pohled na měsíční úplněk a přicházejí o jednu z nejkrásnějších podívaných, které nám svět našeho odvěkého souputníka nabízí.
Přijíždíme do jihočeské metropole a vydáváme se směrem do centra, protože hvězdárna leží v samém středu města, v Háječku při soutoku Vltavy s Malší (jen 5-10 minut chůze od náměstí Přemysla Otakara II.). Koncem 20. let vznikla v Českých Budějovicích Jihočeská astronomická společnost (JAS), což byl oficiální spolek astronomů amatérů, jehož hlavním cílem bylo vybudovat lidovou hvězdárnu. To se povedlo o několik let později.
PLANETY Merkur: Po dolní konjunkci se Sluncem (5.10.) se Merkur objevuje na ranní obloze, protože 20.10. nastává jeho největší elongace (18° od Slunce). V té době planeta vychází asi 1 h 45 min před Sluncem a na začátku občanského soumraku ji můžeme nalézt 11° nad východoji-hovýchodním obzorem jako objekt o jasnosti -0,5 mag. Během listopadu přestává být Merkur pozorovatelný, protože se blíží do své horní konjunkce se Sluncem, která nastává 23.11.
Z německého originálu Atlas tur Himmelsbeobachter přeložil RNDr. Tomáš Gráf. Atlas obsahuje hvězdy s jasností do 6 mag a asi 250 vybraných deep-sky objektů.
3. díl tohoto cykluje skutečně záludný. Může zato především neschopnost vytisknout mocniny. A tak se dozvídáme např. \"energie, kterou hroutícímu bílému trpaslíku musíme dodat, aby se zcela rozptýlil do prostoru, činí 1044 joulů\" (str. 30). To mě zarazilo poprvé.
Komety jsou obvykle poměrně slabé objekty. Jen velmi málo komet je dobře viditelných bez použití dalekohledů. Jednou z nich by se mohlo stát i nedávno objevené těleso. V noci z 22. na 23. července letošního roku vizuálně a nezávisle na sobě objevili Alan Hale a Thomas Bopp novou kometu.
Už při prvním pohledu na fotografii kupy galaxií Abel 2218 si povšimneme neobvyklých oblouků doplňujících tento objekt. Jsou způsobeny tím, že poměrně velmi hmotná kupa galaxií gravitačně ohýbá světlo, které pochází ze vzdálenějších galaxií, jež bychom jinak ani nemohli spatřit. Tyto obloučky jsou v podstatě zdeformované obrazy galaxií, které leží 5 až 10 krát dále než čočka Húbble také odhalil případy mnohonásobného zobrazení, ke kterému dochází, je-li gravitační zkreslení natolik silné, aby vytvořilo několik obrazů jedné galaxie.
5. srpna tohoto roku proudily Petřínem davy návštěvníků za hudebním zážitkem na největší sportovní stadión světa. (Na Strahově se konal koncert skupiny Rolling Stones.) Pesimistické předpoklady, že vzhledem k této akci bude večer obloha přesvětlena tak, že se v její záři ztratí i Měsíc, se naštěstí nepotvrdily.