Planeta Pluto je nejmenší a současě i nejvzdálenější planetou naší soustavy. Od jejího objevení se do konce vedou spory o tom, je-li Pluto vůbec možno nazvat planetou. Je tomu tak především kvůli jeho malé velikosti a atypické dráze s excentricitou 0,249. Ta navíc svírá s ekliptikou úhel 17°.
           Uran, první ze vzdálených planet, byl objeven W. Herschelem až roku 1781, tedy již v éře výkonných dalekohledů. Roku 1834, po upřesnění dráhy Uranu, však vyvstal nový problém. Teoretické předpovědi polohy planety nesouhlasily s pozorováním, na což upozornil G. B. Airy, toho času britský královský astronom. Jeho pojednání však zapadlo, a tak byla nová planeta objevena až roku 1846, po několika dalších odhadech její polohy. Ty byly provedeny Urbanem Leverrierem, francouzským matematikem, a byly přesné až na jeden stupeň. Ale i v pohybech planety Neptun byly nalezeny odchylky od teorie, a proto bylo zahájeno pátrání po dalších planetách. To bylo ovšem úspěšné až roku 1930, kdy mladý astronom Clyde Tombaugh objevil v souhvězdí Blíženců planetu. Mnozí vědci si mysleli, že se podařilo najít skutečný zdroj poruch v oběhu Neptuna. Opak byl však pravdou. Později bylo prokázáno, že odchylka oběžné dráhy Neptuna nemohla být zaviněna nově nalezenou planetou. Byla částečně vysvětlena až po upřesnění hmotnosti planety při průletu sondy Voyager. Na celém případu objevu Pluta je ale nejzajímavější, že v místech, kde se měla nacházet poměrně hm,otná planeta ovlivňující pohyby Uranu a Neptunu bylo náhodou nalezeno malé těleso. (Předpověď W. H. Pickeringa byla dokonce přesná až na 69 minut.) To vedlo některé astronomy k myšlence, že Pluto má obrovskou hustotu a je tak schopen tyto planety ovlivňovat. Tato hypotéza později samozřejmě zapadla a dnes známe hustotu i rozměry Pluta s poměrně značnou přesností. Také ale známe přesnou dráhu planety a můžeme říci, že pravděpodobně není stabilní a jakékoli přesné předpovědi v řádu miloónů let jsou zcela vyloučeny.
           Dlouho také nebyla známa přesná velikost planety. Hubert Slouka ve svých slavných Pohledech do nebe uvádí pouze, že Pluto není větší než Země. Není se také čemu divit, když i největší dalekohledy té doby nebyly schopny planetu rozlišit ani jako kotouček. Nicméně od roku 1947 se naše informace podstatně zpřesnily a dnes víme, že poloměr planety je asi 2 300 kilometrů. Ale asi nejpřekvapivější objev v dosavadní historii výzkumu Pluta se udál roku 1978, kdy James Christy z Flagstaffu v Arizoně vyfotografoval několik záběrů Pluta a na jednom snímku našel výstupek. To ho překvapilo a nejprve se samozřejmě domníval, že se jedná o běžnou vadu fotomateriálu. Nicméně prohlídka ostatních desek a pozorování z jiných hvězdáren ho nakonec přesvědčila, že se jedná o měsíc nejmenší planety. Ten byl později pojmenován Charon.
           Po upřesnění rozměrů nově objeveného měsíce vyšlo najevo, že jeho poloměř je asi 1 200 kilometrů, tedy zhruba polovina poloměru Pluta. To je ovšem učebnicový případ dvojplanety.
           Objev Charona kromě toho vpodstatě vyloučil velmi populární teorii, podle které byl Pluto původně jedním z měsíců Neptuna. Tato teorie byla mimo jiné podpořena i unikátním směrem oběhu Tritona kolem Neptuna. Původně se totiž předpokládalo, že při odmrštění Pluta změnil Triton směr oběhu. Vzhledem k přítomnosti Charona to však výsledky dnešních modelů vylučují.
           Po uvedení HST do provozu se tento přístroj pochopitelně zaměřil i na nejměnší planetu. Ještě před opravou optiky tak vznikla velmi kvalitní fotografie, na které je možno jasně rozlišit Pluto a Charon jako dvě samostatná tělesa. Nicméně až minulý rok, dlouho po opravě chybné optiky se vědeckému týmu vedenému doktorem Sternem z Boulderu podařilo na základě pozorování vytvořit mapu plutova povrchu. Je sice poměrně hrubá, ale i tak nám přinesla mnoho překvapujících informací.
           Například už nyní víme, že povrch Pluta je velmi odlišný od povrchu Tritona. Podle předchozích hypotéz měla obě tělesa mít podobnou strukturu. Na povrchu planety se nachází temné a světlé oblasti o velikostech stovek kilometrů. Některé z nich jsou pozůstatky po dopadech cizích těles, většina těchto útvarů je však zřejmě produktem extrémě nízké teploty (cca 40 K) a mění se v průběhu oběhu planety kolem Slunce. Ovšem i pojmy „jasné“ a „temné“ jsou za těchto podmínek relativní. Nejjasnější oblasti jsou svojí odrazivostí přirovnávány ke zcela čistému sněhu, zatímco temné ke sněhu již poněkud znečištěnému.
           Podrobnější informace o planetě získáme až na počátku příštího tisíciletí, kdy bude na HST uvedena do provozu nová kvalitnější kamera. Ovšem nejzajímavější je samozřejmě možnost vyslání kosmických sond. Mise je již připravována pod názvem Pluto Fast Flyby („Rychlý průlet“) a o jejím financování či zamítnutí se bude jednat v nejbližší době. V případě schválení je délka letu odhadována na 12 let. Samozřejmě se počítá s mnohonásobným využitím gravitace Venuše a Jupiteru k urychlení sondy, které spolu se silou startovní rakety (americká Delta nebo ruský Molnyj) dodají rychlost asi 18 kilometrů za sekundu. Sonda bude relativně velmi lehká (550 kg) a na palubě bude nést pět přístrojů. Kromě kamery, spektrometrů a spojovoací techniky se bude jednat i o dopadovou sondu pro výzkum atmosféry a gravitačního pole planety. Atmosférická sonda bude patrně ruské výroby. Je plánováno, že s pomocí černobílých kamer bude Pluto zmapován s přesností až na kilometr, barevně asi o řád méně. Spektrometr umístěný na palubě atmosférické sondy bude analyzovat atmosférické plyny až do jednoprocentního zastoupení v atmosféře. Vzhledem ke značné rychlosti sondy bude jistě výhodou plánované dvojí přiblížení k planetě. Sonda by měla startovat v březnu 2001 a poprvé se k planetě přiblíží v květnu 2013. Autoři projektu předpokládají velké užití nejnovějších technologií, především s ohledem na snížení ceny a hmotnosti sondy. Použití rozkládací rádiové antény však není po neúspěšném pokusu na sondě Galileo plánováno.

Martin Rehák