V květnu 1992 jsme si uvědomili, že během úplného zatmění 30. června povede pás totality velmi blízko Buenos Aires (hlavního města naší země). Pás procházel hlavně přes Atlantický oceán od Namibie do Uruguaye. Uruguay je sousední země, asi 200 km od nás, takže jsme měli vzácnou příležitost vidět zatmění bez dlouhého cestování. Podmínky nebyly moc příznivé. Úplné zatmění mělo nastat v 8 hodin ráno, jen 2 minuty po východu Slunce nad mořem. Kromě toho, červen je v naší zemi nejhorším obodobím pro pozorování čehokoli na obloze, protože je zima a je většinou zataženo a deštivo. A nejhorší ze všeho - 30. června bylo úterý, takže jsme museli chybět v práci a na universitě. Nakonec jsme, po častém smíchu a nechápavých tvářích našich šéfů a učitelů, překročili v pondělí 29. června řeku La Plata a dorazili jsme na Punta del Este, pláže společenské smetánky v Uruguayi. V noci před zatměním bylo příšerné počasí - bouřka a zima. Ale během noci se zvedl suchý a studený vítr od jihozápadu, který oblohu vyčistil. Vstali jsme v 5 hodin ráno a šli na pláž. Vzduch byl mrazivý, ale noc byla absolutně fantastická. Na východě vycházel Orion, Blíženci a Eridan, vysoko nad jihem zářili proti Mléčné dráze Jižní kříž, Kentaur, Lodní plachta a Carina, Saturn byl blízko zenitu v Jednorožci a Mars osaměle svítil ve Skopci. Zdálo se nám, že všechno bude perfektní. Ale příroda se nestará o to, co si myslíte, ani když Národní ústav pro počasí říká, že je 95% pravděpodobnost jasné oblohy. V sedm hodin, když začalo svítat, jsme viděli, že horizont je plný černých hustých oblaků. A nejvíc jich bylo zrovna na východě, kde mělo být Slunce při východu zakryto! Minuty rychle běžely a zatímco nebe nad námi zůstávalo čisté, mraky na horizontu se ne a ne pohnout. Zkrátka, neviděli jsme zatmění jen díky jedinému malému černému mraku, který byl mezi námi a Sluncem. Viděli jsme hvězdy zářící na ztemnělé obloze a konický stín Měsíce vynořujícího se z oblaků a letícího nad mořem směrem na východ, ale zatmění samotné nebylo vidět. Samozřejmě, že pár minut po skončenmí totality ty zlovolné malé mraky zmizely.
           Poučení: Murphyho zákony se vztahují také na předpověď počasí. 95% oblohy bylo jasných, ale 5% nejzajímavějších oblastí bylo zatažených.
           O dva roky později jsme se dočetli, že další úplné zatmění bude vidět 3. listopadu 1994 od vodopádů Iguazú, uprostřed tropické amazonské džungle, kde se stýkají hranice Argentiny, Paraguaye a Brazilie. Kromě toho, že byl čtvrtek, byly okolnosti mnohem lepší. Iguazú mělo pro ten měsíc přijatelnou pravděpodobnost jasného nebe, Slunce mělo být 60 stupňů nad obzorem a zatmění mělo nastat ráno v 9 hodin 45 minut (tropické deště v Jižní Americe se většinou vyskytují těsně po východu Slunce nebo těsně před západem). Zatmění v roce 1994 bylo velmi slavné, protože přecházelo přes Galapágy, Peru a Bolivijské plato "Puna" (kde před 500 lety žili Inkové), vyprahlé paraguayské pláně, vodopády Iguazú (třikrát větší než Niagarské), brazilskou džungli a pláže a posléze přes maličký Gough Island ztracený v Atlantickém oceánu. Vzhledem k radám v Astronomy a Sky & Telescope jelo 85% pozorovatelů do Bolivie a Peru, kde se předpokládalo jasné nebe, chladivý vítr a suché vysoké nadmořské výšky. Mýlili se! To ráno byly obě země přikryty silnými dešti! Normálně na bolivijském platu naprší 5 cm za rok, ale to ráno pršelo tolik, že amatéři museli prchnout před záplavami, které sestupovaly z horských svahů. I přes déšť, komáry a předpověď tropických bouřek se 14% amatérů (včetně mne), vydalo do Iguazú, protože to bylo levnější a mnohem pohodlnější než do Bolivie a Peru (nejchudší země Ameriky). Přijeli jsme 2. listopadu ráno, bylo 36 stupňů Celsia, hodně pršelo a všude bylo plno komárů, včel a vos. Vyhlídky na počasí příští ráno byly velmi znepokojující - bouřky s blesky. Vstali jsme 7 hodin a uzřeli jsme tu nejtemnější možnou bouřku. "Další ztracené zatmění..." mysleli jsme si. V devět hodin, 45 minut před totalitou, silný vítr ze západu vymetl všechny mraky a dostali jsme nadělenou křišťálově čistou oblohu s částečně zakrytým Sluncem. Štěstí nemohlo být větší. Představení bylo úžasné, Merkur a Venuše těsně u tmavého disku, korona měkce zářící jako duch se dvěma rohy (snad oblastmi s magnetickou aktivitou) a Baillyho perly (blištící se body světla, které se objevují na měsíčním limbu těsně před a po totalitě, když světlo prochází skrz měsíční údolí).
           A co se stalo s pozorovateli na Gough? Předpokládalo se, že si pro pozorování astronomických událostí vybrali nejhorší místo na světě - sopečná skála souostroví Tristan da Cunha, uprostřed bouřlivého jižního Atlantiku, 3000 km daleko do Argentiny a jižní Afriky. Pravděpodobnost čisté oblohy byla jen 2%, ale měli zázračně modré, slunečné a bezoblačné nebe.
           Poučení: "Nikdy nevěřte předpovědím!"

Sebastian Sajaroff
(Přeložil David Rajmon)