Astropis 4/2017

editorial – články – receze – novinky

[editorial] Editorial

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
5
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Vážení čtenáři, vědecké objevy jsou jako dárky pod stromečkem – některé jsou doslova vymodlené (někdy i kolektivním úsilím), jiné jsou odměnou za píli a snaživost, další představují dobrý odhad, co by se tak mohlo „pod stromečkem“ vyplnit… Ale jsou i takové, které si nikdo nepřál, nežádal ani nečekal!

Dva pohledy na zatmění Slunce

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
2
autor:
Stanislav Daniš, Petr Horálek

Vteřiny před a po úplném zatmění Slunce 28. srpna 2017 zachycené nedaleko Howe, Idaho, USA. A dva kosmické stíny – neobvyklý pohled na den úplného zatmění Slunce, tentokráte pozorovaného z amerického městečka Guernsey.

Letošní pohled na vesmír vloni II

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
6–11
autor:
Jiří Grygar, David Ondřich

Druhý díl 14. pokračování seriálu, v němž se s trochou odstupu díváme na události, které se ve vesmíru staly v roce 2016, je tady. Pokračovat budeme tradičně děním na našem Slunci a podíváme se do vzdálenějších a velmi vzdálených míst kosmického prostoru. V duchu s citátem, kterým jsme uvedli první díl, vzdejme hold fyzice, která pro nás často odkrývá jevy, které jsou fantastičtější než naše nejdivočejší představy.

Nobelova cena 2017 udělena za objev gravitačních vln

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
12–16
autor:
Jiří Podolský

Před dvěma lety, 14. září 2015 v 09.50.45 UTC, zachytily oba interferometry Advanced LIGO ve Spojených státech signál GW150914. Poprvé v historii byly prokazatelným způsobem přímo detekovány gravitační vlny, jejichž existenci sto let předtím teoreticky předpověděl Albert Einstein. V daném případě byla zdrojem vln srážka dvou velkých černých děr, ke které došlo před více než miliardou let v hlubokém vesmíru. Zpráva o této události byla oficiálně zveřejněna v únoru 2016 a vyvolala nadšení v odborné komunitě i nebývalý zájem médií. Záhy jsme o ní referovali i na stránkách Astropisu [1]. Nebylo pochyb, že první přímé pozorování gravitačních vln je událost historického významu, která by zasloužila ocenění Nobelovou cenou. A to se i stalo: Královská švédská akademie věd dne 3. října 2017 ohlásila, že Nobelovu cenu za fyziku pro tento rok získávají Rainer Weiss, Barry Barish a Kip Thorne „za rozhodující příspěvky k detektoru LIGO a pozorování gravitačních vln“.

Osamělá hora na Cereře vydává svá tajemství

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
18–19
autor:
Petr Brož

Když přiletěla americká sonda Dawn v březnu 2015 k Cereře, největšímu objektu pásu asteroidů, naše pozornost se zaměřila převážně na tajuplné světlé skvrny roztroušené na jejím povrchu v několika oblastech. Nicméně světlé skvrny nebyly to jediné, co nás na Cereře překvapilo. Na jejím povrchu se totiž nad okolní pláně tyčí do výšky čtyř km neobvyklá osamocená hora tvořená směsí vodního ledu a solí. Její přítomnost napovídá o existenci zvláštního geologického jevu – kryovulkanismu.

Rozpraskaný Pitatus a uhlazený Hesiodus

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
20–21
autor:
Milan Blažek

Kráter Pitatus nás při pozorování výkonnějšími dalekohledy zaujme nejen neobyčejnou strukturou brázd na jeho dně, ale především raritou v podobě téměř kolmého osvětlení relativně nízkého středového pahorku (480 m) slunečními paprsky procházejícími skrz přerušený obvodový val při východu Slunce. Podívaná se naskytne zhruba osm a půl dne po novu a jedná se o neobyčejný zážitek, na který se vyplatí u okuláru dalekohledu počíhat, neboť jej žádná fotografie ani snímání kamerou nedokáže zprostředkovat tak věrně, jako je tomu „na živo“ při vizuálním sledování. Vržený dlouhý trojúhelníkový stín pak jako třešnička na dortu dokresluje nádheru půvabné scenérie, která rozhodně stojí za povšimnutí.

Obloha od ledna do března 2018

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
22–25
autor:
Václav Pavlík, David Ondřich

V prvním čtvrtletí roku 2018 bude na obloze hned několik pozorovatelných komet. Všechny ale budou slabší než 8 mag. Nejjasnější z nich bude kometa C/2017 T1 (Heinze), pro kterou též naleznete vyhledávací mapku dole na stránce. Na cestě Sluneční soustavou se k Zemi přiblíží nejvíce na 0,2 au a ke Slunci na 0,6 au. V průběhu zimy zjasní až na 9 mag, ale na severní polokouli bude vidět pouze do poloviny ledna, pak už se u nás dostane pod obzor.

Odkud přichází kosmické záření nejvyšších energií?

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
26–27
autor:
Michael Prouza, Petr Trávníček

Kosmické záření je tvořeno jádry atomů přilétávajících z vesmíru. Tyto nabité částice dosahují zdaleka nejvyšších energií, jaké můžeme v přírodě pozorovat. Extrémně vysokými energiemi se přitom rozumí hodnoty až miliónkrát vyšší, než jaké dokážeme připravit na největším pozemském urychlovači LHC v CERN. Již od doby, kdy byl fenomén extrémně energetického kosmického záření v 60. letech minulého století objeven, si vědci kladli otázku, zda se zdroje těchto částic nacházejí v naší Galaxii nebo mimo ni, a ve kterých konkrétních zdrojích ve vesmíru vznikají. Zatímco druhá část hádanky zůstává nezodpovězena, na první část od září letošního roku již umíme odpovědět!

Český astronom v carských službách

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
28–31
autor:
Shuhrat Ehgamberdiev

V létě roku 2016 se mi poštěstilo pobývat na vědecké konferenci v jednom z nejkrásnějších měst světa – v Praze. Rozhodl jsem se využít této možnosti a uctít památku talentovaného českého astronoma, Josefa Sýkory, který v letech 1905–1911 pracoval v Uzbekistánu na astronomické observatoři v Taškentu (TAO). K mému údivu o něm málo kdo věděl i mezi staršími astronomy, nemluvě o mladších. Také v muzeu Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově nebyla ani zmínka, ani fotografie Josefa Sýkory. Po návratu do Taškentu jsem se rozhodl řešit tuto histrorickou křivdu. V archívech TAO jsem vyhledal materiály a publikace Josefa Sýkory. Moji čeští kolegové, Cyrilové Polášek a Ron, mi poskytli materiály o Sýkorovi z archivu ondřejovské observatoře. A tak se zrodil článek, který zde předkládám vaší pozornosti.

Sluneční aktivita v I. pololetí 2017

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
32
autor:
Michal Švanda

Sluneční aktivita v prvním pololetí roku 2017 vykazovala velmi vyrovnaný trend s výrazným výkyvem k větší aktivitě na přelomu března a dubna, kdy se v rozsahu přibližně 50 stupňů heliografické délky objevily na přivrácené polokouli hned tři poměrně bohaté a komplikované skupiny slunečních skvrn.

Západočeská pobočka a „největší sluneční hodiny světa“

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
33–34
autor:
Josef Jíra

Západočeská pobočka ČAS se podílí na nejrůznějších aktivitách v regionu. Největší zájem vzbuzuje právě probíhající výstavba „největších slunečních hodin světa“, a to nedaleko obce Bezvěrov. Ta se nachází v sedle mezi kopci Bofort a Zámeckým vrchem v Tepelské vrchovině a od roku 2014 je součástí takzvané Manětínské oblasti tmavé oblohy. Je jednou z deseti obcí z Plzeňského a Karlovarského kraje, které se na projektu podílejí. Celý region se přes masivní nárůst umělého osvětlení v celé Evropě ještě stále vyznačuje zachovalým nočním prostředím s hvězdnou oblohou. Některá odlehlejší místa patří v tomto ohledu k nejlepším lokalitám v České republice a jsou srovnatelná s pohraničními horami a národními parky.

[recenze] Erich Karkoschka: Karkoschkův astronomický atlas hvězdné oblohy

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
17
autor:
Ondřej Nývlt

Konečně! Chtělo by se vykřiknout, protože na nové vydání této extrémně populární knihy jsme čekali velmi dlouho. Poprvé se u nás atlas objevil v roce 1995 (již neexistující nakladatelství Blesk). Novou verzi pak v roce 2007 vydal CPRESS. A po dlouhých deseti letech, kdy byla kniha beznadějně vyprodaná, jsme se konečně dočkali druhého vydání.

[recenze] David Koval: O čem si šeptají souhvězdí?

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
17
autor:
Ondřej Nývlt

Astronomických knih pro čtenáře ve věku kolem 12–13 let na trhu příliš nenajdeme, natož takových, které nejsou encyklopedickým textem, ale jsou psané zábavnou formou a jazykem teenagerů. David Koval z hvězdárny a planetária v Brně, který již dříve pro menší děti vydal publikaci „Co to svítí na obloze?“, sebral odvahu přesně takovou knihu napsat.

[novinka] Novinky z kosmonautiky

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
35–36
autor:
Lukáš Houška

Vývoj v kosmonautice v posledním období byl okořeněn o velké množství drobných, ale významných událostí. Mezi ty velké patřilo například vystoupení Elona Muska na Mezinárodním astronautickém kongresu v Mexiku, kde představil konkretizované plány systému BFR a budoucí kolonizace Marsu. I o tom se zmíníme na dalších řádcích.

[novinka] Ohřev sluneční koróny nanoerupcemi

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
37
autor:
Michal Švanda

Již je to více než půlstoletí, co se sluneční astronomové snaží přijít na kloub záhadě, proč je vnější vrstva atmosféry Slunce – koróna – horká.

[novinka] Pozemský kyslík na Měsíci

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
38
autor:
Jaroslav Pavlousek

Data z japonské sondy Selene (Selenological and Engineering Explorer), jež obíhala kolem Měsíce v letech 2007–2009, odhalila překvapivou skutečnost – na Měsíci je zachycen kyslík, pocházející ze Země (Nature Astronomy 1 (2017) 0026).

[novinka] Gravitační vlny jako užitečný jev pro další výzkum

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
38–39
autor:
Jaroslav Pavlousek

Potvrzení reálnosti gravitačních vln rozpoutalo širokou plejádu velice odvážných a pozoruhodných námětů jak tyto vlny (tedy až je jednou budeme umět podrobně zaznamenávat a analyzovat) využít k odhalování zatím nerozluštěných tajemství vesmíru.

[novinka] Kde se berou čočkové galaxie

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
39
autor:
Vladimír Kopecký Jr.

Čočkové galaxie (typ S0 v Hubbleově klasifikaci galaxií) jsou ve vesmíru zcela běžné a snadno rozpoznatelné. Charakterizuje je čočkový tvar, výrazná centrální výduť, ale naopak jim chybí jakýkoli náznak struktury ramen a prakticky postrádají výraznější tvorbu hvězd, jak ji např. pozorujeme v Mléčné dráze. Když jsou tak obvyklým jevem ve vesmíru, samozřejmě se nabízí otázka, kde se vlastně berou.

[novinka] Sbohem, Cassini!

ročník:
2017
číslo:
4
stránka:
40–43
autor:
David Ondřich

Zcela poslední vizuální snímek Saturnu ze sondy Cassini z 14. září 2017 v 19.59 UTC ze vzdálenosti asi 634 000 km. Místo vstupu sondy do atmosféry se nachází asi vprostřed obrázku pod rozhraním světla a stínu.