editorial – články – receze – novinky
Vážení čtenáři, o čem psát úvodní úvahu po dvou letech s COVIDem, který nám nesmírně stěžuje redakční práci (uvádí nás do finanční nejistoty, způsobuje nedostatek článků pro onemocnění autorů, atp.), přivádí naše životy i práci v chaos, zoufalství, ve smutek i zlobu – o čem jiném psát než o stupiditě.
Letošní třetí díl přehledu loňských objevů v astronomii a astrofyzice patří hvězdnému a vzdálenému vesmíru. Uvedeme jej citátem spisovatele A. C. Clarka: „Dostatečně pokročilé cizí civilizace od přírody nerozeznáme.“ Při přemýšlení o všech následujících (ob)jevech se vnucuje poněkud neodbytná myšlenka, za kterým z nich by asi nejspíš nějaká pokročilá civilizace mohla stát…
Expedicí je po celém světě obrovské množství. Expedice za polární kruh, do hlubin amazonských pralesů, nebo za pozorováním hvězdných zákrytů či slunečních zatmění - to abychom se dostali zpět k astronomii. Jedna z těch astronomických expedicí je však jedinečná, konala se totiž už šedesát třikrát na podkrkonošské Hvězdárně v Úpici, její první ročník se uskutečnil v roce 1960. Pokud vám číslování nesedí, není to chybou vašeho výpočtu, jeden rok se totiž konaly expedice dvě.
Světelné znečištění se stalo moderním fenoménem, podobně jako znečištění ovzduší, klimatická změna či úbytek biodiverzity. Na vině jsou zejména nesprávně instalovaná a nevhodně konstrukčně řešená svítidla. Ta vyzařují i tam, kam nemají – nad úroveň horizontu, nebo mimo samotný osvětlovaný objekt. Důsledkem je ona typická oranžová záře, přes kterou nevidíme hvězdnou oblohu. A nejen to. Přemíra nočního světla má také negativní vliv na náš spánek, špatné osvětlení může snižovat bezpečnost a hlavně se jedná o plýtvání energií, resp. penězi.
Víte, že … se ve Velké medvědici nachází 40. objekt Messierova katalogu, který není objektem hlubokého vesmíru, ale dvojhvězdou? … mezi 18. a 28. prosincem roku 1995 snímal Hubbleův vesmírný dalekohled ve Velké medvědici plochu 2,5\'×2,5\', což lze srovnat s velikostí tenisového míčku ve vzdálenosti 100 metrů, a na tomto obrazu složeném z 342 snímků je přes 3000 galaxií? Snímek (viz vpravo) se nazývá Hubbleovo hluboké pole, anglicky Hubble Deep Field a byl zdrojem pro více než 400 vědeckých prací.
Psal se 30. červen 1908. V 9 hodin 13 minut místního času, asi 800 km severozápadně od jezera Bajkal, v oblasti jižních bažin u řeky Podkamenná Tunguska, nastala ve výšce 6–8 km nad zemí obrovská exploze. Celková energie výbuchu byla odhadnuta v řádech 1016 až 1018 J (horní hranice odpovídá síle těch nejsilnějších jaderných hlavic). Tepelná složka, tvořící dle výpočtů mezi 10–25 % celkové energie, zapálila asi 200 km2 tajgy a tlaková vlna dále zdevastovala dalších asi 2 150 km2. Působením plazmatu o teplotě 20 000–25 000 K se do atmosféry uvolnily stovky tisíc tun oxidů dusíku. Následující kyselý déšť napáchal v celé oblasti další škody na životním prostředí. Zůstala spoušť, jejíž následky jsou patrné ještě dnes.
Pobočka Vysočina patří mezi menší složky České astronomické společnosti. Jde o regionální pobočku věnující se popularizaci astronomie a souvisejících přírodovědných oblastí především v Kraji Vysočina. Hlavním cílem této pobočky je sjednocovat všechny jednotlivce či skupinky zájemců o astronomická dění v oblasti tohoto kraje, tedy především na území okresů měst Jihlava, Žďár n. Sázavou, Třebíč, Havlíčkův Brod a Pelhřimov, a vytvářet tak prostor pro vzájemnou komunikaci, společná setkávání a mnohé astronomické aktivity. Pobočka každoročně organizuje několik setkání vlastních členů a plánuje celou řadu spolkových akcí, zaměřených jak pro své členy, tak především pro širokou veřejnost.
25. sluneční cyklus se v roce 2021 rozjížděl jistě, nicméně pomalu. Stále byla možnost spatřit Slunce po mnoho dní zcela bez slunečních skvrn. I tak ale Slunce již předvedlo několik silných erupcí. Na následujících řádcích představíme přehled toho nejzajímavějšího, co se na Slunci odehrálo v uplynulém roce a rovněž vzpomeneme výrazné geomagnetické bouře z minulosti.
Od nepaměti lidé hleděli k nebesům fascinováni září životodárného Slunce i krásou uhrančivého Měsíce doprovázeného nespočtem hvězd, několika planetami a čas od času i toulavou kometou, která krátce předvedla svůj ohon, načež opět zmizela v nedozírnu. Až do sedmnáctého století se badatelé museli spoléhat pouze na svůj zrak, který jim však na většině nebeských těles nedovolil rozpoznávat žádné detaily, a tak byli odkázáni pouze na svou představivost. Vše se změnilo s vynálezem dalekohledu, jehož prostřednictvím mohli astronomové pozorovat měsíce obíhající jiné planety, sluneční skvrny, fáze Venušiny, měsíční krátery, Saturnovy prstence nebo skvrny na Jupiteru. Možnost prohlédnout si noční oblohu pomocí kvalitního dalekohledu měla ovšem v následujících staletích stále jen omezená skupina šťastlivců a jen málokdo z nich měl touhu i talent spatřené obrazy trvale zachytit kresbou či malbou.
Astronomové potřebují tmu. Samozřejmě to neplatí bezvýhradně. Tím teď nemyslím jen sluneční astronomy či radioastronomy, ale i situace, kdy člověk při pozorování potřebuje přece jen trochu vidět. Při amatérském pozorování se prostě nějaká svítilna vždy hodí.
Nakladatelství MFF UK velmi zdařile pokračuje s vydáváním popularizační literatury v Edici popularizace (viz např. M. Aderin-Pococková: Kniha o Měsíci recenzovaná v Astropise 4/2020 na str. 35).
Dne 4. 12. 2021 proběhlo jediné letošní úplné zatmění Slunce. Viditelné bylo ale pouze z oblasti Antarktidy (a to v nočních hodinách – jenže v době polárního dne), ale i tak si tento dechberoucí jev své diváky našel.
Závěr roku 2021 byl ve znamení malých nosičů, jejich pokusů o start a s tím spojených úspěchů i neúspěchů. Nicméně i „velká“ kosmonautika přinesla leccos zajímavého. Od nového modulu pro Mezinárodní kosmickou stanici, po start misí Lucy a DART. Pojďme se proto podívat, co přinesla kosmonautika v říjnu a listopadu 2021.
Víme, že zbytky planet a disky trosek planetesimál mohou přestát divoký přerod mateřských hvězd do podoby bílých trpaslíků. Doposud jsme ale přímo zaznamenali jen nemnoho kandidátů na tato tělesa kolem bílých trpaslíků.
Dnes víme o více jak 4 400 exoplanetách a při srovnání jejich velikostí s hmotností mateřské hvězdy se ukázala zajímavá a záhadná závislost pro exoplanety do 6 poloměrů Země a hvězdy s hmotností menší než Slunce – hmotnější hvězdy hostí větší exoplanety.
Máme k dispozici geochemické a geofyzikální důkazy, že se Měsíc zformoval z trosek po kolizi mezi pradávnou Zemí a protoplanetou o velikosti zhruba Marsu, která se se Zemí srazila a převážně s ní splynula.
Radioastronomům se podařilo nalézt nepravidelný rádiový zdroj v centru naší Galaxie, jehož profil se neshoduje s žádným doposud známým astrofyzikálním jevem (Nature 598 (2021) 543).
Mezinárodnímu týmu astronomů se podařil další pozorovací průlom v oblasti exoplanet. Pomocí metody měření radiálních rychlostí (kdy pozorujeme Dopplerův posun spektrálních čar ve spektru hvězdy vlivem gravitačního tahu jinak nepozorovatelné exoplanety během jejího oběhu) se podařilo detekovat dosud nejmenší kamennou exoplanetu o hmotnosti zhruba poloviční než Venuše (Astronomy &. Astrophysics 653 (2021) A41).
Astronomové pravděpodobně objevili vzácný typ černé díry střední velikosti (intermediate-mass black hole – IMBH), ukrývající se ve středu kulové hvězdokupy v blízké galaxii M 31 v Andromedě. Její hmotnost odhadují na téměř 100 000 hmotností Slunce.
Hubbleův kosmický dalekohled (HST) čelil na podzim dalším problémům a vědecká pozorování musela být několikrát přerušena a přístroj nakonec strávil více než měsíc v bezpečném režimu. NASA 8. prosince oznámila, že dalekohled je opět v provozu a problémy se synchronizací přístrojů se podařilo vyřešit.